Titanic

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

RMS[1] Titanic byl druhým z celkem tří luxusních záoceánských parníků třídy Olympic, které na počátku 20. století postavily loděnice Harland & Wolff pro společnost White Star Line. Spuštěn na vodu byl 31. května 1911. Ve své době byl největší lodí na světě.

Potopil se během své panenské plavby poté, co v noci ze 14. na 15. dubna roku 1912 narazil na ledovec. Zahynulo 1517 cestujících a členů posádky, většinou v důsledku prochladnutí v ledové vodě. Jde o jednu z nejznámějších námořních katastrof.

Obsah

Konstrukce lodi

Titanic byl postaven v belfastských loděnicích Harland & Wolff na objednávku společnosti White Star Line, jako druhý z celkem tří lodí třídy Olympic. Jeho šéfkonstruktérem byl Thomas Andrews považovaný za absolutní špičku ve svém oboru. Při stavbě lodi byly použity ty nejlepší známé materiály a nejmodernější technologie, nicméně zde je nutno dodat, že některé z nich byly natolik nové, že ještě nebyly zcela zvládnuty, což mělo za následek určité potíže. Nejznámější a nejzávažnější problém tohoto typu, který mohl mít zásadní podíl na katastrofě lodi, se týkal nýtů, které se díky ne zcela zvládnutému výrobnímu postupu ukázaly být ve výsledku podstatně křehčími, než se očekávalo.

Titanic byl o něco větší, než jeho starší sesterská loď Olympic, s délkou 269,1 metru, šířkou 28,25 metru, hrubou prostorností 46 328 BRT a výtlakem 52 310 tun (při maximálním ponoru 10,54 m) byl ve své době největší lodí, jaká byla kdy spuštěna na vodu. Vodotěsné přepážky členily jeho obrovský trup na 16 samostatných oddělení, dno lodi bylo zdvojené. Tyto bezpečnostní prvky spolu s velikostí lodi měly zajistit bezpečí cestujících. O důvěře, kterou v ně měli vlastníci a konstruktéři lodi, svědčí pouhých 20 záchranných člunů lodi, jejichž kapacita mohla pojmout pouze třetinu maximálního množství cestujících a členů posádky.

Pohon lodi zajišťovaly tři šrouby: prostřední poháněný parní turbínou a krajní poháněné pístovými parními stroji, které narozdíl od turbíny umožňovaly i zpětný chod. Loď měla být schopna dosáhnout rychlosti až 24 uzlů (v praxi ji ale nikdy nevyzkoušela). Kouř z 29 parních kotlů rozmístěných v 6 kotelnách odváděly tři pravé komíny, mimo ně zde byl ještě falešný komín zajišťující ventilaci obytných prostor a odvod kouře z kuchyně.

Hlavním úkolem Titanicu, jehož provoz zajišťovalo 885 členů posádky, byl převoz cestujících a pošty mezi Evropou a Severní Amerikou. Měl zde se svými sesterskými loděmi konkurovat zaoceánským parníkům společnosti Cunard Line, především Mauretanii a Lusitanii, přičemž podstatou strategie White Star Line bylo postavit proti vyšší rychlosti konkurence vlastní trumf většího luxusu, bezpečí a přepravní kapacity.

První a poslední plavba

Katastrofa

14. dubna ve 23:39 zpozorovala hlídka ve vraním hnízdě ledovec přímo před lodí a varovala můstek. První důstojník Murdoch se zoufale pokoušel ledovci vyhnout, ale srážce už nebylo možné zabránit. Titanik se otřel o ledovec pravým bokem a ten narušil jeho trup pod čarou ponoru (ale už nad dvojitým dnem) v délce prvních šesti vodotěsných komor. To bylo více, než mohla loď přežít. Potopila se 15. dubna ve 2:20 ráno.

Jelikož kapacita záchranných člunů ani zdaleka nedostačovala, nařídil kapitán Smith jejich spuštění s tím, že první musí jít ženy a děti. Spouštění člunů provázeli zmatky, které způsobily, že se nepodařilo spustit všechny a že spuštěné nebyly vždy zcela naplněny. Nenaplněné čluny také nesplnily kapitánův rozkaz zůstat poblíž lodi a po jejím potopení sesbírat další trosečníky. Cestující, co se nedostali na čluny, sice dostali plovací vesty, ale ty je zachránit nemohly - v ledové vodě většina z nich rychle zemřela v důsledku podchlazení.

Z lodí, které odpověděly na volání Titanicu o pomoc, dorazila na místo jako první RMS Carpathia ve 4:10 ráno, tedy 1 hodinu a 50 minut po jeho potopení.

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Literatura

Poznámky a reference

  1. z anglického Royal Mail Steamer, tj. královský poštovní parník
Osobní nástroje