Silvestr Maria Braito

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

dr. Silvestr Maria Braito OP (14. června 1898, Ruščuk, Ruse, Bulharsko - 25. září 1962, Praha, ČSSR) byl český kněz, teolog a překladatel italsko-bulharského původu. Patřil mezi významné dominikány (spolu s Dacíkem a Habáněm), kteří ve dvacátých a třicátých letech úspěšně vedli různá periodika (Na hlubinu, Rozsévač) a prostřednictvím edice Krystal zahájili mezi věřícími silnou osvětu.

Podobně jako ostatním řeholníkům se mu nevyhnulo pronásledování v padesátých letech, byl odsouzen v monstrprocesu s řeholními řády a propuštěn byl až v roce 1960.

Obsah

Život

Narodil se jako Josef Braito 14. června 1898 - nemanželské dítě italské operní pěvkyně Klementiny Braito a železničáře Maxmiliána Mayra. Chlapec, o kterého rodiče nejevili zájem byl dán k adopci. Nejdříve se jej ujala Anna Merhautová, která s ním odcestovala do Čech. Prošel následně ještě péčí několika pěstounů (Louny u Karlových Varů, Uhřiněves u Prahy) až skončil v péči sester Dominikánek v Praze. O svůj původ nejevil žádný zájem, někteří pamětníci dokonce uvedli, že když se snažili sestry nebo pěstouni s ním mluvit, aby mu sdělili, jak je to s jeho původem, sdělil, že na to nemá čas. Jako gymnazista na Akademickém gymnáziu v Praze v letech 1909 - 1915 psal satyrické verše, které byly otištěny v Arše pod pseudonymem Bořek. Již před nástupem na gymnázium vstoupil do dominikánského juvenátu, a proto bylo přirozené, že po maturitě roku 1916 vstoupil do dominikánského řádu a přijal řeholní jméno Silvestr Maria. Formován byl v Olomouci, kde zároveň studoval dva roky filosofii. Studium bohosloví absolvoval nejprve na Angelicu v Římě a dva roky je dokončoval ve klášteře Saulchoir v Belgii, která tehdy byla pokládána za centrum obnovené tomistiky (studiem zde se pišnil mimo jiné i Yves Congar). Jeho studium však opuštěním těchto řádových učilišť nekončí a nedlouho po svém kněžském svěcení (17. září 1922) získává doktorský titul. V následujícím období vyučuje na filosofii na řádovém učilišti v Olomouci, kde zároveň v průběhu Druhé světové války přebírá funkci ředitele arcidiecézního kněžského semináře.

V období první republiky se Braito stal jednou z duchovních vůdčích osobností Moravy. Nebyl především evangelizátor, který by obrácel pohany, ale spíše duchovním vůdcem, který, jak řekl Václav Durych působil "jako apoštol vlažných katolíků a dokonce i takových katolíků, kteří se o sobě domnívali, že jedině oni jsou ti dobří a spravedliví, kteří řádně odevzdávají svůj desátek z máty."[1] Spolu se svými řeholními bratry a spolupracovníky začal vydávat revue Na hlubinu (1926- 1948), Rozsévač, Výhledy, Rozmach nebo Katolický kazatel, který vycházel v Přerově. Zde se plně projevil spisovatelský talent dr. Braita, který zde publikoval jednak své básnické výtvory, eseje, katechetické články a mnohé jiné. Neúnavný otec Silvestr, který kvůli své profesi doktora teologie, ale i přispěvatele několika periodik byl často nucen cestovat mezi Prahou a Olomouci již mnohdy značnou část korespondence řešil cestou ve vlaku kam si s sebou bral i psací stroj, na kterém napsal většinu svých esejí a článků.

Spolu s dalšími překladateli (R. Dacík, J. Durych, D. Žálek, M. Habáň) se podílel pod vedením Emiliána Soukupa na vytvoření české verze Teologické summy svatého Tomáše Akvinského jejíž šest svazků vyšlo péčí edice Krystal v letech 1937- 1940.

Perzekuce a věznění

Pronásledování řeholí ze strany komunistického režimu se nevyhnulo ani Silvestru Braitovi. V březnu 1948 si jej za svého osobního zpovědníka určil nový olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha, kteréo nedlouho po jeho vysvěcení StB internovala v jeho vlastním arcibiskupském paláci. Léčkou je otec Braito 16. března 1948 vyzván, aby okamžitě přišel k otci arcibiskupovi a cestou k paláci jej zatýká hlídka StB, která jej odváží rovnou k výslechu do Prahy-Ruzyně. Podle vyšetřovacího spisu Braito "mluvil o potřebě bojovat proti marxismu-leninismu, o který se opíral poúnorový režim v ČSR."[2]. Ve dnech 31. března - 5. dubna 1950 byl v rámci monstrprocesu s představiteli řádů Machalka a spol. odsouzen k patnácti letům vězení, peněžité pokutě 30.000 kčs, konfiskaci veškerého majetku a k odnětí občanský práv po dobu deseti let. Z vězení byl propuštěn s podlomeným zdravím při rozsáhlé amnestii v roce 1960. Po propuštění se ho ujali jako naprostého chudáka s důchodem 190 kčs měsíčně jeho známí v Praze-Břevnově. V tomto již krátce vyměřeném období jeho života stačil ještě revidovat svou studii o Církvi z roku 1946 a přeložit podstatnou část studie o sv. Dominikovi. Umírá náhle 25. září 1962 v Praze. Podle poslední vůle je pohřben v řádové hrobce v Olomouci. Jediný, kdo se s ním mohl rozloučit, byl sestry Dominikánky, které nad jeho hrobem zazpívaly tichou píseň.

Bibliografie

  • Základy(1931)
  • Ježíš Kristus (1931) - sbírka kázaní
  • Objektivní platnost poznání a mravnosti ve filosofii sv. Tomáše, O odpovědnosti, Některé myšlenky z Platona (1932)
  • Život (1932)
  • Náboženské v člověku, Náboženství v lidské přirozenosti, Kierkegaard (1935)
  • Kristus je náš život (1935)
  • Kristus spása světa (spolu s R. Dacíkem, 1935)
  • Svatý Filip z Neri, apoštol mládeže a reformátor Říma (1937)
  • Křesťanství selhalo? (1946)
  • Církev. Studie apolegeticko-dogmatická. (1946)[3]
  • Podstata křesťanství. Živé synovství Boží(1947)

Citáty

  • Pán Bůh se obejde bez každého z nás. Jen my se neobejdeme bez Boha a musíme jen proto prostě plnit vůli Boží. (z korespondence s Jaroslavem Durychem)

Poznámky a reference

  1. Václav Durych: Silvestr Braito na Katolik Revue.
  2. http://www.ustrcr.cz/cs/braito-josef-silvestr-maria-14-6-1898
  3. V roce 2009 objeveny další poznámky a celé statě, které pocházejí z období let 1946-1948 a 1960-1962. Je v nich charakteristický, teologický a duchovní posun autora, kterého poznamenalo věznění v komunistickém lágru. Materiál je v současnosti podroben intenzivnímu vědeckému bádání, které provádí především Thlic. Jaroslav Šubrt

Odkazy

Externí odkazy

Články

Jaroslav Šubrt: Kázáním dovedl rozplakat i hrobníka, Katolický týdeník 33, č. 37 (2012), příloha Perspektivy stránky I. a IV.

Osobní nástroje