Peregrin Laziosi

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Svatý Peregrin Laziosi (1265 - 1. května 1345), italský řeholník z řádu servitů, asketa, vyhledávaný zpovědník, kazatel a duchovní rádce, je přímluvcem proti rakovině, ze které se sám uzravil a bolestí kloubů a krčních. Jeho svátek slaví církev 1. května.

Obsah

Život

Tento světec se narodil někdy okolo roku 1265 v italském Forli. Když měl kolem patnácti let, zmítal tou dobou zemí politicko-mocenský boj mezi ghibeliny a guelfy, tedy mezi stranou protipapežskou, tj. císařskou a propapežskou, zjednodušeně řečeno. Byla to v podstatě mocenská uskupení italských a německých šlechtických rodů plus bohatých měst, která bojovala o ovládnutí území střední a severní Itálie. To vše bylo otevřeně namířeno proti nárokům Svatého stolce. Mladý Peregrin byl stoupencem „císařských“, tj. ghibbelinů. Jako každý Ital byl dost horkokrevný, a když se k tomu připočte jeho mladistvý věk, v němž si jakožto dospívající syn z dobře situované rodiny uměl života pořádně užívat a neznal zábran ani překážek ve svých přáních a skutcích, není divu, že došlo k následujícímu incidentu.

Do Forli dorazil papežský vyslanec sv. Filip Benizio, dav pro něj měl však jen nadávky a vůbec nechtěl naslouchat jeho smířlivým slovům. Peregrin však byl muž činu a místo obyčejných nadávek mu vyťal pořádný políček. Filip mu však, ačkoli byl taky Ital, klidně a důstojně nastavil druhou tvář. Peregrina to zasáhlo víc než jeho proslov, jímž se Filip snažil utišit rozjitřené vášně. Přímo na místě před slavným kazatelem poklekl a požádal jej o odpuštění. Filip mu milerád odpustil. Nebyl to přitom žádný strašpytel, potažmo otloukánek, který by tak učinil ze strachu z dalších následků, byl to muž proslavený svým ctnostným a bohabojným životem, byl to člověk, který utekl pryč do samoty, když mu „hrozilo“, že ho zvolí papežem. V jeho chování se zračilo žité evangelium.

Od tohoto okamžiku šel Peregrin do sebe. "Jaký jsem já a jaký tento vpravdě svatý muž?" tázal se sám sebe. Změnil rázně svůj život a stal se příkladem pro své okolí. Při jedné modlitbě před Mariiným obrazem pocítil nutnost odejít do Sieny a vstoupit tam do řádu servitů – Služebníků Panny Marie, tedy do řádu, jehož představeného kdysi udeřil do tváře. Stalo se tak roku 1292.

Po nějakém čase byl poslán do svého rodného Forli, aby zde zřídil klášter. To se mu povedlo. Kromě toho zahájil duchovní činnost par excellence, všude ho bylo plno, kde mohl, pomáhal, měl na formování duší ve svém okolí velký vliv. Horlivý kazatel, vyhledávaný zpovědník, pastýř svých ovcí, který rád vyhledával zejména ty nemocné.

S chorobami měl sám bohaté zkušenosti. Krátce poté, co se oslavil šedesátku, zachvátil jeho nohu nádorovitý vřed. Noha otekla, hnisala a dost silně páchla. Žádný z místních lékařů si s problémem nevěděl rady, každopádně se všichni shodli na amputaci. V noci před tímto zákrokem se Peregrin dobelhal do kaple, kde před obrazem Ukřižovaného podstatnou část noci probděl v modlitbách za záchranu své nohy. Když si pak šel přece jen na chvíli zdřímnout, zjevil se mu ve snu Kristus, dotknul se jeho nohy a uzdravil ji. Lékaři pak ráno nemohli věřit vlastním očím – nenašli po ranách ani stopu. „Dobrotivý Bůh vám ušetřil práci, moje noha je zdravá. Vyléčil ji mocnější lékař,“ poznamenal.

Zpráva o zázračném uzdravení se velmi rychle roznesla po celém okolí - lidé se shromažďovali v houfu před branami, aby aspoň viděli toho, komu se dostalo takové milosti a aby ho prosili o modlitbu a přímluvu u Pána. Peregrinovi ale sláva nestoupla do hlavy, zůstal i nadále tichým a pokorným řeholníkem, který za své uzdravení vděčil Bohu, nikoli sobě. Stále miloval chudé a ubohé, stále byl připraven pomáhat tam, kde to bylo zapotřebí. Ti, co byli obeznámeni se Starým zákonem, mu začali říkat „Druhý Job“, což se vžilo a začali mu tak říkat i ostatní.

Tento „Druhý Job“ žil velice asketicky, např. si prý třicet let vůbec nesedl, ve stoje i jedl, a jen občas si sedl v noci ke krátkému spánku. Jinak prý často spával na kolenou, opřený hlavou o stěnu. Důvod byl prostý – chtěl takto odčinit hříchy svého mládí. Svůj příkladný život skončil v horečkách 1. května roku 1345.

R. 1609 jej papež Pavel V. prohlásil za blahoslaveného a r. 1729 Benedikt XIII. za svatého. Sv. Peregrin je patronem rodiček a šestinedělek, ochránce a přímluvce proti rakovině, revmatismu, dně, moru a při bolestech nohou. Sv. Peregrin bývá zobrazován i s hrobem, na němž roste réva. Hrozny z révy, která vyrůstala u jeho skutečného hrobu, prý měly léčivý účinek. Jeho tělo bylo čtyřikrát během staletí exhumováno, pokaždé prý bylo nalezeno neporušené. Ve světě je rozšířena úcta k sv. Peregrinovi mimo jiné i prostřednictvím medaile sv. Peregrina.

Modlitba

Všemohoucí Bože, Tys změnil povahu svatého Peregrina a povolal ho ke Služebníkům Mariiným, kde jsi mu dal poznat hodnotu a sílu modlitby; pomáhej prosím i nám, abychom věrni Tvému volání šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Odkazy

Externí odkazy

Literatura

  • Ravik Slavomir: Velká kniha světců, Regia, Praha 2002. ISBN 80-86367-24-X
  • Schauer Vera – Schindler Hanns Michael: Rok se svatými. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002; ISBN 80-7192-650-7
Osobní nástroje