Levicový liberalismus

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Levicový liberalismus je syntézou socialismu a liberalismu. Bývá označován také jako kulturní marxismus, neomarxismus, nebo nová levice. Je to ideologie, která se zakládá na materialismu, kolektivismu a etickém relativismu. Ke svému prosazení využívá politickou korektnost. Snaží se od základů změnit tradiční společnost a vytvořit nový světový řád, ve kterém lidé už nebudou žít svobodně, protože se většina lidí už nebude řídit jedním morálním zákonem, ale budou policejními, soudními a právními prostředky donuceni podřídit se novému pojetí morálky diktované nadnárodními orgány veřejné moci.[1][2][3][4][5] Tato agenda je obsažena v programu levicových politických stran, například ČSSD, Sociálnědemokratické straně Německa, Demokratické straně v USA a Labour Party v UK, nebo celosvětové síti 89 politických stran zelených sdružených v organizaci Global Greens.[6] Levicový liberalismus vznikal v Institutu pro sociální výzkumy ve Frankfurtu dnes označovaném jako Frankfurtská škola.[7] V dnešní době se levicový liberalismus rozvíjí na Středoevropské univerzitě sponzorované Georgem Sorosem.[8][9]

Myšlenkové a argumentační vzorce levicových liberálů se zakládají na souboru určitých názorů o tom, jak by měla vypadat spravedlivá společnost. Společnost chápou jako kolektiv jednotlivých lidí, proto nutně předpokládají nějaký filozofický výklad člověka a jeho mravnosti. Ten není v denní politické praxi přímo vidět, ale je možné ho vystopovat. Jde především o pojetí lidské přirozenosti, která se promítá do pojetí vztahu mezi jedincem a společností a do pojetí vztahu mezi mravním životem a právem.

Ideologie socialismu se nemění a nezemřela pádem komunismu. Mění se způsob, jakým se člověk stane socialistou, tedy jakým způsobem přijme ideologii socialismu za svou. Socialismus změnil svou podobu a používá daleko účinnější a zákeřnější metody. Aniž abychom se museli vlivem nominalismu ztrácet v mnohoznačnosti pojmu socialismus, zpozorujeme, že většina socialistů jsou svým přesvědčením monisté. Jako monisté by v reflexi společenského života měli být kolektivisty.[10]

Levicový liberalismus se projevuje snahou nahradit vnímání svobody a odpovědnosti pravdou a láskou, tržní ekonomiku sociálním státem a svobodné občany s rovnými právy občanskou společností, think tanky a antidiskriminačními sdruženími.

Obsah

Počátky hnutí

Levicový liberalismus se v západní Evropě šířil postupně a nenápadně. Dynamiku nabral s nástupem 60. let. Základ vytvořili kulturní marxisti. Měli základní záměr stejný jako Marx – změnit západní společnost, stvořit nového člověka a novou společnost. Marxovu myšlenku uskutečnil Lenin brutálně násilnou revolucí. Neomarxisté brzy viděli, že toto násilí a sázka na dělníky nemůže dlouho fungovat. Jestliže stát občana tyranizuje, nikdy si z něho nevytvoří svého spojence. Přišli na to, že věci revoluce poslouží daleko lépe, když ji budou dělat nenásilně a budou postupně infikovat společnost a za hlavní aktéry si nevezmou dělníky, ale vsadili na intelektuály. V osobě Antonia Gramsci vytvořili program dlouhý pochod institucemi. Byli trpěliví a jejich pasivní revoluce se zaměřila na rozložení tradičního řádu a celkovou reorganizaci systému hodnot. Podařilo se jim okupovat univerzity, protože na univerzitách se nejlépe etabloval materialismus a relativismus jako převládající světonázor. Vědomě navazovali na Kanta a Hegela, kteří jsou za vývoj k materialismu a relativismu zodpovědní. Dokázali přesvědčit veřejnost, že nositelem humanity je ona sama.[11]

Nejvlivnější představitelé

Herbert Wells

Herbert George Wells (1866–1946) ve své knize představil vlastní vizi nového uspořádání společnosti.[1] Jeho pojetí nové podoby světa se dá vystihnout v několika málo bodech.

  • Celosvětová revoluce přivede celý svět k západní podobě socialismu. „We believe that it is a world revolution which is upon us, and that in the great struggle to evoke a Westernised World Socialism.“
  • Katolická církev je překážkou lidského pokroku a uskutečňování myšlenky světového socialismu. „Catholic organisation reaches further and is more persistent. It is frankly opposed to human effort and the idea of progress. It makes no pretence about it.“
  • Parlamentní monarchie by se měla nahradit vládou jedné politické strany. „We should not go ahead from where we are to a less impromptu socialist regime under a permanent non-party administration, to the reality if not to the form of a permanent socialist government.“
  • Zdroj práva je jen v lidu. „There is no source of law but the people.“
  • Lidská práva (Declaration of the Rights of Man) zajišťuje mazinárodní mírová organizace (World Pax). Přijetí těchto práv by mělo být cílem válečného úsilí jednotlivých států. „Declaration must become the common fundamental law of all communities and collectivities assembled under the World Pax. It should be interwoven with the declared war aims of the combatant powers now.“

Antonio Gramsci

Antonio Gramsci (1891–1937), nejvlivnější představitel marxismu na západě. Vytvořil plán, jakým se bude levicové revoluční hnutí ve společnosti realizovat, který nazval dlouhý pochodu institucemi.[12]

Herbert Marcuse

Herbert Marcuse (1898–1979), člen Frankfurtské školy, filozofický zakladatel nové levice. Snažil se společnost zbavit kritické sebereflexe tím, že filozoficky paralyzoval kritiku.[13] Vymyslel metodu represivní tolerance.[14] Spatřoval v přistěhovalcích velký revoluční potenciál.

Jürgen Habermas

Jürgen Habermas (*1929), člen Frankfurtské školy, sjednotitel marxismu, německého idealismu, psychoanalýzy Sigmunda Freuda a pragmatismu Charlese Peirce.[15]

Daniel Cohn-Bendit

Daniel Cohn-Bendit (*1945), levicový extrémista, anarchista, pedofilní aktivista, člen Evropského parlamentu a spolupředseda sdružení všech zelených evropských politických stran.[16][17]

Hlavní ideje

Multikulturalismus

Multikulturalismus tvrdí, že veškerá identita je daná ve vývoji sociálně. Avšak základní identitu člověka netvoří to, co je proměnlivé. Člověk se působením kultury nestává jiným člověkem a neztrácí svou identitu. Proto příslušnost ke kultuře není součástí identity. Argumentace multikulturalismu zredukovala identitu člověka na kulturní proces.[18]

Jeden z argumentů pro multikulturalismus se opírá o kulturní relativismus. Jeho zastánci jsou přesvědčeni, že každá kultura má svoje normy, svoje hodnoty a nepodléhá žádné univerzální morálce. Tato morální samostatnost jednotlivých kultur potom znamená, že příslušník jedné kultury nemůže hodnotit zvyklosti a mravní zásady příslušníků jiné kultury, protože by je hodnotil měřítky, které má ze své kultury. Vychází se z toho, že neexistuje žádný univerzální všelidský mravní zákon. V mezikulturním kontaktu musí platit zásada nekritizovat ty druhé. Tolerance multikulturalismu je špatná, protože to je tolerance omylů a špatnosti. Zakazovat kritiku je společensky škodlivé. Multikulturalismus je rozporný. V prvním kroku popírá obecný zákon a ve druhém kroku nás omračuje obecným pravidlem toleruj, nekritizuj. Na první pohled to vypadá velice ušlechtile, protože to vede ke skromnosti.[11] Účelem kritiky je však shromažďování relevantních námitek a bránění myšlení od iracionálních vlivů.[19]

Xenofob je někdo, kdo se patologicky děsí. Hrozby islámu jsou ale reálné a odpovídá jim reálná oprávněná racionální obava. Islám s sebou přináší morální zvěrstva ve formě zákona šaría, z něhož je odvozena polygamie, bezprávné postavení ženy vůči muži, vraždy ze cti, otroctví a krvavé násilí vůči všem, kdo nechtějí konvertovat k muslimskému náboženství. Politický korektor nediskutuje, jen přikazuje, co je správné a co je špatné.[11][20]

Politická korektnost

Marcuse po vzoru Hegela tvrdí, že čínská kulturní revoluce a kubánská revoluce proběhly sice krvavě, ale zato přinesly civilizační pokrok. Marcuse vidí základ v posílení levicových názorů v potlačení těch pravicových. Způsob, jakým toho chce docílit, uvádí ve své knize Jednorozměrný člověk. Navrhuje založit malou skupinu reprezentantů lidu složených z neomarxistických filozofů, kteří by diktovali podobu demokratické výchovy. Tato elita složená z odborníků na lidská práva a politickou korektnost by rozhodovala o tom, jaké názory, hnutí a hodnoty se budou cenzurovat. Cenzura by se prováděla systematickým zdůrazňováním nesnášenlivosti pravice a humanitním vyzdvihováním tolerance levice.[21][22]

Tlak na kvóty pro menšiny v zaměstnání a ve školství i v mediální krajině je opakování komunistického preferování dělnických kádrů. Politicky korektní zdůrazňování skupinových identit je vůči individualitě stejně podezíravé, jako komunistické zdůrazňování třídní příslušnosti. Veřejný diskurz reálného socialismu podobně jako politická korektnost nevyžadoval, aby člověk o tom, co říká, byl vnitřně přesvědčen. Stačilo dostatečně svědomitě předstírat. Toto přinucení ke spolupráci na společenské lži bylo na komunismu to nejvíce odpudivé a ponižující. Svobodné poměry by se měly vyznačovat mimo jiné tím, že nikdy nic takového už dělat nebudeme. A právě politická korektnost vytváří odlišné, ale analogické „slony v místnosti“, o kterých se ví, ale nemluví se o nich.[23]

Levicový liberalismus věří, že slovem lze utvářet svět. Když se některá slova neřeknou, tak to, co ta slova označují, postupně zmizí. Když se naopak některé věci říkají, tak se stanou. Média mají možnost vybírat a interpretovat zprávy. Mají sklon odcizit se od reálného života. Zakázaná a přikázaná slova vytváří poznávací bariéru, která se vydává za vyvážený pohled. Zakázání a přikázání některých pohledů však vylučuje možnost objektivního poznání.[24]

Lidská práva

Moderní liberálové si postupně osvojili mravní relativismus. Jeho podstata je tato – neexistuje žádný obecně lidský mravní zákon. Spravedlnost, mravnost a lidská práva se vyvíjejí, často z libovůle a svévole. Jejich autorem je člověk, který se mýlí a je často i zkažený. Poslední instancí rozlišení toho, co je dobré a zlé, je člověk – mocný a vlivný. Právo je nadřazeno morálce.[25] Pojistkou proti opakování hrůzných totalitních režimů mají být lidská práva. Ta však v relativismu neobstojí, protože se nemají o co opřít.[26] Výklad mravního řádu se teoreticky zhroutil.[27] Jakmile je vadná ontologie člověka, je vadné i pojetí člověka. U kolektivistů to je markantní – zbytnělý stát, politizace soukromí, diktáty světonázoru – jak mají lidé myslet, jaké hodnoty mají vyznávat, jakou mají mít životní filozofii, jaká lidská práva mají uctívat – přitom to jsou ideologické nesmysly. Ideologizace života až na dřeň je důsledek kolektivistického pomýlení.[28]

Genderový feminismus

Genderový feminismus je ideologie, která tvrdí, že mateřství je nástroj k utlačování žen. Cílem ideologie je odepření práva rodičů na výchovu vlastních dětí a rozbití tradičního pojetí rodiny. Jednotliví filozofové, kteří jsou s ideologií v rozporu, jsou posuzováni podle toho, jestli a jak tématizovali utlačování žen. Moderní feminismus založila Simone de Beauvoir. Od Sartra převzala antropologické kategorie bytí o sobě (hmotné, deterministické, pasivní) a bytí pro sebe (tvořivost, abstrakce, aktivita). Tvrdila, že bytí o sobě má ženskou povahu, zatímco bytí pro sebe povahu mužskou. Protože byl Sartre radikální, postavil tyto kategorie proti sobě. To se projevilo v knize Druhé pohlaví, která byla na západě v 60. letech velice rozšířená. Tato ideologie využívá marxistický model utlačovaný a utlačující. V této knize Beauvoir tvrdí, že jsou ženy vykořisťovány. Aby se vysvobodily, musí se snažit vyprostit se ze svého ženství, hlavně pak mateřství. Vzorem osvobozování je přecházení na mužskou roli. Ženy se neosvobodí, dokud nezmizí tradiční rodina a mateřství. Beauvoir tvrdí, že by ženy měly být svobodné a zároveň jim odebírá právo na výchovu vlastních dětí. To je logický spor. Výchova dětí ve státních ústavech už od jeslí by umožnila převychovat děti podle neomarxistické ideologie.[29]

Liberální demokracie

Levicový liberalismus dělí demokracie na liberální a neliberální. Ta správná demokracie je údajně ta liberální. Pojem liberální demokracie ve své podstatě vybízí k zamyšlení, jak změnit demokracii, aby se stala ještě více liberální. Demokracie je pouhý systém, který legitimizuje liberální ústavu. Liberální ústava je vytvořena podle ideologického zadání, které chce státní mocí kontrolovat soukromí občanů a na základě utopického projektu transformovat všechny společenské instituce.[30]

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 H. G. Wells: The New World Order, Secker & Warburg, London, 1940. Dostupné online.
  2. R. W. Apple Jr.: After the Summit; Gorbachev Urges Major Changes In the World's System of Alliances, The New York Times, 5. 6. 1990. Dostupné online.
  3. George H. W. Bush: Address Before a Joint Session of the Congress on the Persian Gulf Crisis and the Federal Budget Deficit. Dostupné online.
  4. Jiří Fuchs: Vyšší humanita nebo měkká totalita?, Distance 3/2016. Dostupné online.
  5. Prof. Jan Sokol: Křesťan a demokracie
  6. Pavel Kohout: Pravice  a  levice  I.
  7. Timothy Matthews: Frankfurtská škola a její ideoví soudruzi, Te Deum 4/2014
  8. Václav Klaus: Odpovědi Václava Klause na otázky Lidových novin ohledně „Sorosovy“ univerzity , Institut Václava Klause
  9. Němečtí sociální demokraté požadují legalizaci sňatků homosexuálů, ČT24
  10. Jiří Fuchs: Politická filosofie – I.c) Socialismus
  11. 11,0 11,1 11,2 Jiří Fuchs, Roman Cardal: Co je filozofie – debatní klub
  12. Antonio Gramsci, Encyclopædia Britannica
  13. Herbert Marcuse, Encyclopædia Britannica
  14. Douglas Mann: A Survey of Modern Social Theory. Oxford University Press, 2008.
  15. Jürgen Habermas, Encyclopædia Britannica
  16. Zelení v 80. letech uvažovali o legalizaci pedofilních praktik, ČT24
  17. Daniel Cohn-Bendit, Wikipedia
  18. Jiří Fuchs: Etika – II.1) Spor o existenci mravního zákona
  19. Jiří Fuchs: Politická filosofie – IV.a) Liberalismus
  20. Radomír Malý: Islámský teror a biskupská synoda, Te Deum Hodie
  21. Starý sen v nové formě, Lidové noviny, 31. 5. 2016. Dostupné online.
  22. Milan Šmíd: Objektivita a vyváženost – nepříjemný, ale také nebezpečný paragraf, Mediář
  23. Martin Weiss: Úprk rozumu. Dokořán, Praha, 2009. ISBN 978-80-7363-240-3
  24. Petr Robejšek, konference Média a moc, 2. 3. 2017. Dostupné online.
  25. Jiří Fuchs: Etika – II.2) Spor o existenci mravního zákona
  26. Jan Petr Kosinka: Metafyzické předpoklady existence lidských práv, Právní prostor
  27. Cesta k andělům, 94. díl, Jiří Fuchs
  28. Jiří Fuchs: Politická filosofie – IV.b) Liberalismus
  29. Jiří Fuchs: Filosofie – VII.3) Feminismus
  30. Roman Joch: Liberální demokracie se podobá komunismu, Česká pozice

Související články

Externí odkazy

Osobní nástroje