Komunistický režim v Československu

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Komunistický režim je označení pro období, po které v Československu vládla KSČ. Zahájil je Únorový převrat na začátku roku 1948 a ukončila sametová revoluce v listopadu 1989. Aletrantivními pojmy jsou komunistická totalita (či z ní odvozený hovorový termín totáč) a komunistická diktatura.

Během tohoto režimu byly statisíce lidí z politických důvodů uvězněny, internovány nebo umístěny do pracovních či koncentračních táborů či PTP a tisíce dalších se staly obětí justičních vražd nebo zemřely ve vězení či při pokusu o překonání železné opony. Československo se stalo součástí východního bloku a členským státem Varšavské smlouvy a RVHP.

Komunistický režim v Československu se vyznačoval absencí svobodných voleb (volby sice existovaly, měly však ryze formální charakter) a kolísající úrovní teroru. Nejtvrdší bylo období po převratu a první polovina 50. let, které bylo charakteristické používáním nejbrutálnějších metod stalinismu, včetně justičních vražd a vytváření koncentračních a pracovních táborů pro politické odpůrce a režimem označené „nespolehlivé občany“.

Obsah

Historie

Situace před únorem 1948

Výsledky voleb v r. 1946 z hlediska komunistických stran

Československo bylo roku 1945 na základě rozhodnutí Jaltské konference osvobozeno převážně sovětskými vojsky. Tato skutečnost ideologicky nahrála komunistům, kteří v 1. parlamentních volbách v květnu 1946 získali přibližně 38 % hlasů a obsadili nejdůležitější posty ve státě. Celkové situaci nahrála příznivá politika prezidenta Edvarda Beneše vůči SSSR spolu s odmítnutím Marshallova plánu a Trumanovi pomoci. I přesto, že ještě stále se poválečné Československo těšilo určité míře demokracie a svobody, již v mnoha směrech bylo podřízeno rozhodování svého Sovětského bratra, což se projevilo i řízeným plánovaným hospodářstvím[1] a prvním znárodňováním velkých podniků a firem. V tomto mechanismu vládnoucí garnitura slibovala rozkvět státu, namísto něj však došlo k postupnému a razantnímu poklesu československé ekonomiky, který se citelně projevil v roce 1953.

Únorový převrat

V únoru 1948 vyvrcholila vládní krize, vyvolaná roztržkou nad nahrazením 8 klíčových důstojníků SNB nahrazeno komunisty. Na protest proti tomu podala 20. února většina nekomunistických ministrů demisi. Odstoupivší ministři předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Po přijetí demise byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Krátce poté byl zavražděn ministr Jan Masaryk.

Éra stalinismu v 50. letech

Už v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnili 95 % průmyslu. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. 9. května bylo Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou. Na což nemocný Edvard Beneš reagoval svou abdikací. Prezidentem se tak stal Klement Gottwald.

V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce a byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova) 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny pomocné technické prapory (PTP) pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 000 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince. Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny jednak proti opozici (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale i proti nepohodlným členům strany (Rudolf Slánský).

Extrémní ideologizací institucí podílejících se na výchově mládeže se režim pokoušel vychovat si své nástupce. Z části se jednalo o nové, režimem zřízené instituce, ty původní jako Junák, Sokol nebo Orel byly označeny za buržoazní a zakázány.

K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena první pětiletka, ve které byl rozvíjen těžký průmysl na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala být prosazována kolektivizace zemědělství mnohdy pod nejrůznějším nátlakem.

Řeckokatolický biskup-eparcha Pavel Peter Gojdič (1888-1960)

Období přelomu čtyřicátých a padesátých let je zároveň dějištěm první velké vlny perzekucí a pronásledování katolické církve. I přesto, že perzekuce byly daleko menší než například v Sovětském svazu. První výraznou akcí byla tzv. Akce K, pro kterou komunisté zneužili pojmenování Katolické akce, která byla tehdejší formou apoštolátu a evangelizace vyhlášená papežem Piem XI. na konci 20. let. V jejím rámci komunisté zlikvidovali všechny mužské řeholní řády a téměř všechny ženské řehole. Všichni představení mužských řeholí skončili ve vězení nebo internaci, chovanci byli zpravidla posílání k PTP. Vůbec první obětí režimu z řad církve však byl venkovský kněz P. Josef Toufar, v jehož farnosti Čihošti dle výpovědí farníků mělo v prosinci 1949 dojít k zázračnému pohnutí kříže. Této události následně komunisté využili pro svou propagandu, Toufara zatkli a z Číhošťě udělali typický příklad boje Vatikánu proti lidově demokratickému zřízení. Toufar sám zemřel na následky zranění z vyšetřovací vazby v únoru 1950. Souběžně s Akcí K došlo také k Akci P (Pravoslaví), která měla za cíl zcela zlikvidovat řeckokatolickou církev. Zahájena byla tzv. prešovským soborem 24. dubna 1950, kterého se zúčastnili duchovní řeckokatolické církve, kteří spolupracovali s komunisty. Tento místní církevní sněm odsouhlasil úplné rozpuštění řeckokatolické církve. Proti neoprávněnosti sněmu se ještě před jeho konáním postavil prešovský řeckokatolický biskup Gojdič a jeho pomocný biskup Hopko. Dříve než však k němu vůbec došlo, byly oba biskupové uvězněni. Krutě se komunisté na církvi podepsali také po nejspíš zinscenovaném atentátu na komunistické funkcionáře v Babicích, kdy v zinscenovaném procesu odsoudili k trestu smrti faráře Drbolu, Pařila a Bulu.

V roce 1953 zemřel sovětský vůdce Stalin a nedlouho po něm i československý prezident Klement Gottwald. Jeho nástupcem ve funkci byl zvolen Antonín Zápotocký. 1. června 1953 proběhla v tehdejší Československé republice (ČSR) měnová reforma, kdy tehdejší komunistický režim směnil staré koruny za nové v poměrech 1:5 pro menší obnosy a 1:50 pro větší obnosy.[2] Zásadní obrat v politice východního bloku přinesl až rok 1956, kdy nové komunistické vedení v SSSR odsoudilo kult Stalinovy osobnosti

1960–1970: Demokratizace a okupace vojsky Varšavské smlouvy

Československá socialistická republika vznikla změnou názvu Československé republiky novou ústavou (viz Ústava Československé socialistické republiky. V ní byly stanoveny nové státní symboly, pevně zakotven socialismus a vedoucí úloha KSČ.

Po období stalinismu a tuhého režimu v letech padesátých nastala jistá změna; krátké období tání v Sovětském svazu v první polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR. Došlo k uvolnění mnohých tehdejších regulí, částečně rehabilitována byla většina odsouzených z politických procesů, na druhé straně i v této době byly nové rozsudky vynášeny a např. arcibiskupu Beranovi byl znemožněn návrat do republiky (1965). V hospodářství došlo po krachu 3. pětiletky k decentralizaci.

Postupné uvolňování poměrů vedlo nakonec až k Pražskému jaru v roce 1968. Plán demokratického socialismu, ne nepodobný Gorbačovově perestrojce však vzbudil podezření z kontrarevoluce mezi konzervativními komunistickými kruhy v Moskvě. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ tak Sovětským svazem rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) museli nátlaku ustoupit. Následná okupace vedla v prvních měsících k velkému odporu veřejnosti, který znemožnil původní plány na vytvoření tzv. dělnicko-rolnické vlády včele s politiky, kteří spolupracovali s okupanty (Kolder, Biľak, …).

Odpor proti okupaci ale postupně slábl, většina obyvatelstva rezignovala na jakýkoliv politický odpor; Československo se muselo smířit s přítomností vojsk SSSR. Srpnová okupace změnila zcela pohled československé veřejnosti na Sovětský svaz; nyní byli Sověti vnímáni jako okupanti, ne již osvoboditelé. Československo-sovětské přátelství, tolik oficiálně proklamované, se do jisté míry stalo prázdnou frází, charakterizující tehdejší dobu, současně se zcela zdiskreditovala komunistická strana, která se stala převážně stranou kolaborantů a kariéristů.

1. ledna 1969 se Československo stalo formálně federací dvou formálně svrchovaných států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky.

V době po roce 1968 odešla třetí vlna emigrace. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ nastalo definitivně období normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu.

1970–1980: Normalizace a stagnace ČSSR

Režimu byl ke konci svého života nepohodlný i filosof Jan Patočka, který byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a jenž náhle zemřel po několikahodinovém psychickém týrání na výslechu u Státní bezpečnosti.

V 70. letech byl normalizační režim velmi silný. Docházelo k mnohým čistkám, hospodářství upadalo. Československo přesto dosáhlo jistých úspěchů. Začala se budovat dálniční síť, metro, tranzitní plynovod, velká panelová sídliště a v roce 1978 letěl první československý kosmonaut, Vladimír Remek, na palubě sovětské kosmické lodi, do vesmíru.

Pomalu rostl vliv disentu a nevládních organizací, mezi které patřila například Charta 77. Ta poukazovala na porušování lidských práv v zemi, k nimž se vláda ČSSR zavázala na mezinárodních konferencích. Režim proti těmto organizacím bojoval jednak represí, jednak propagandistickými akcemi, například vytvořením anticharty, sdružení umělců, kteří oficiálně tímto vyjádřili podporu tehdejšímu režimu.

1980–1990: Krize, přestavba společnosti a Sametová revoluce

V osmdesátých letech se ještě více projevil hospodářský, ale i společenský a kulturní úpadek z let sedmdesátých. Zprůmyslnění bylo sice vysoké a zaměstnanost oficiálně absolutní, efektivita výroby však byla nízká. Docházelo k devastaci krajiny a životního prostředí, například v Severních Čechách, na Severní Moravě a ve Slezsku. Surovinově byla země závislá na dodávkách ze Sovětského svazu, který byl jedním z jejích největších obchodních partnerů.

Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo s jistým zpožděním po Sametové revoluci otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.

Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu byl posléze komunistický režim, panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, prohlášen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.

Oběti

Podle ÚDV bylo v průběhu Komunistického režimu v Československu popraveno pro politické trestné činy 248 osob (247 mužů a Milada Horáková), asi 4500 osob zemřelo ve vězení a nejméně 282 při pokusu uprchnout přes železnou oponu. Dále v letech 19481989 zemřelo při výkonu služby nejméně 584 pohraničníků (jen 11 z nich však v důsledku střetu s narušiteli hranice). Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 000 lidí, do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 000 lidí a do Pomocných technických praporů z politických důvodů asi 22 000 osob. Do zahraničí uprchlo v letech 19481987 170 938 občanů.

ÚDV zdůrazňuje, že čísla nejsou konečná, mnoho materiálů se dosud nepodařilo zpracovat nebo prostě zmizelo, navíc statistiky nezahrnují některé nezákonné internace, utajené vraždy a lidi zemřelé na následky věznění po propuštění – lze předpokládat, že skutečné počty obětí jsou vyšší a že dosud uveřejněná čísla mohou být ještě upravena směrem nahoru.[3] Dále bylo podle Ústavu pro studium totalitních režimů jen v letech 1948-1953 uvězněno asi 200 mladistvých.[4]

Obzvláště odporný případ pak představují desítky až stovky novorozenců politických vězeňkyň, kteří se narodili ve vězení a následně zemřeli, protože jim vězeňská správa neumožnila poskytnout patřičnou péči.

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Reference

Informace o článku.

Článek či jeho část byla převzata z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa.
Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unportedcreativecommons.org.

  1. Nejdříve dvouletkou v letech 1947 - 1948 a následně první pětiletkou v letech 1948 - 1953.
  2. http://respekt.ihned.cz/c1-36190610-statni-bankrot-vzor-1953
  3. http://www.mvcr.cz/policie/udv/popraveni/obeti/index.html Údaje o počtech obětí komunismu v Československu na stránkách ÚDV zpracované Prokopem Tomkem, stav stránek k 12. březnu 2007
  4. http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=634671
Osobní nástroje