Jan Zahradníček

Z Katopedia

Verze z 21. 10. 2016, 19:26; Cinik (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Jan Alois Zahradníček (17. ledna 1905, Mastník7. října 1960, Vlčatín[1]) je český básník, novinář, překladatel a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších českých básníků 20. století a vrcholný představitel české katolické poezie. F. X. Šalda jej nazval knížetem české poezie. Ve čtyřicátých letech redigoval katolickou revue Akord.

Jeho otevřeně katolická a ostře protikomunistická tvorba jej přiváděla do ostrého kofliktu s levicovými autory, již před druhou světovou válkou se někteří z nich, jako například Jan Drda, vyjádřili, že Zahradníček musí po jejich vítězství za mříže.[2] Po únorovém převratu byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů a posléze odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 13 letům vězení. Dlouhodobé a kruté věznění vedlo ke zhoršení jeho už tak trvale špatného zdraví, krátce po propuštění zemřel.

Komunistický režim jej vyškrtl z učebnic a oficiální historie české literatury, po jeho trvání se Zahradníčkova díla (s výjimkou několika málo vydavatelských počinů v čase uvolnění okolo roku 1968) šířila pouze samizdatem a v zahraničí.

Obsah

Životopis

Jan Zahradníček se narodil v obci Mastník na Třebíčsku v rodině rolníka Tomáše Zahradníčka (*1847) a jeho ženy Antonie, rozené Lorencové (*1869). Byl dvanáctý z 19 dětí, z nichž ovšem bylo pět mrtvorozených. Dospělosti se dožilo sedm z nich, včetně Jana.[3] Rodina byla poměrně chudá – asi 15,2 ha polí ji jen stěží uživilo. Jan měl navíc velkou smůlu, v druhém roce svého života spadl z půdy a pohmoždil si páteř a hrudník. Toto zranění ve spojitosti s nedostatečnou lékařskou péčí a podvýživou vyústilo v těžkou kyfoskoliózu páteře a tzv. plicní srdce.

Malý Zahradníček se tak stal již ve dvou letech invalidou s vyhlídkou na budoucí progresi zdravotních problémů. V domácnosti a hospodářství mu byly vyhrazeny lehčí práce a neschopnost a nedostatek ohledně větších fyzických aktivit si vynahrazoval ve sféře intelektuální.

Mládí

Po vychození obecné školy ve Starči se rodina rozhodla, že namísto původně plánovaného vyučení na krejčího bude Jan dán na studia. 16. září 1919 nastoupil do sekundy A na třebíčském gymnáziu. Zde se zajímal jednak o literaturu, jednak o biologii. Vytvářel vědecký herbář a navštěvoval literární kroužek a posléze i pomáhal přípravou jeho Zpravodaje, v němž ve kvartě publikoval svoji první „báseň“ – pamflet na spolužáka svého bratra pojmenovaný Sulla, Čihováků pán.

Jeho první vážně míněné básně vyšly v roce 1923 ve Studentském časopise pod jmény Slabému srdci a Píseň mladého žebráka a hodně se do nich promítá Zahradníčkův životní osud a tělesné postižení. Publikoval je pod pseudonymem Chrysostom, VII. G Třebíč (Janovým křestním patronem byl Jan ZlatoústýChrysostom(os)).

Vysokoškolská studia

Po maturitě se Jan Zahradníček rozhodl pokračovat ve studiu na Filosofické fakultě UK. Prostředky pro začátek studií si obstaral prodejem svého herbáře mladšímu spolužákovi (získal za něj 2500 korun). Přechod z Třebíče do Prahy byl pro něj velmi frustrující: zatímco v Třebíči byl uznáván jak profesory (jako primus třídy dalece převyšující nároky kladené na gymnaziální studenty), tak mezi žáky (mimo jiné pro ochotu doučovat a napovídat), v Praze se poprvé setkal s útoky a posměšky, které měly základ v jeho tělesnému postižení. Reagoval na to zpočátku jednak agresívní rétorikou vyznačující se k naprosté dokonalosti vypilovanými protivýpady a jedovatostmi, jednak příklonem k alkoholu, což bylo v jeho případě obzvlášť nešťastné (nadměrné pití alkoholu u něj vyvolávalo srdeční arytmii a přímo tak ohrožovalo jeho život).

Toto pokleslé období svého života však poměrně brzy překonal poté, co se seznámil se svými budoucími životními přáteli, kolegy a souputníky. Jednalo se zejména o skupinu katolíků okolo revue Tvar, do níž patřili Josef Knap, Jan Čep, Rudolf Černý, Jan Dokulil, Bedřich Fučík a Fučíkova snoubenka Jitka Skaláková. Do té se Zahradníček zamiloval rytířskou láskou a dedikoval jí řadu svých básní a sbírek. Podle Zejdy to byla první ze dvou velkých žen v jeho životě, které vnímaly pouze Zahradníčkova ducha a nikoliv jeho tělo. Její neocenitelné přátelství ho uchránilo před plýtváním životem i talentem.[4] Dalšími jeho významnými přáteli byli František Halas a Vladimír Průša († 1930).

Zahradníček již v roce 1929 uvažoval o tom, že by zanechal studií a věnoval se dráze knihovníka, a proto složil nižší knihovnické zkoušky. Často cestoval mezi Mastníkem a Prahou.

Básník a novinář

V roce 1930 mu vyšla první básnická sbírka Pokušení smrti, jejíž básně vznikaly v letech 1928–1930. Její melancholičnost a trudomylsnost spolu s fascinací smrtí a očekáváním jejího příchodu byly do značné míry odrazem neutěšeného Zahradníčkova života po příchodu do Prahy. Snad i proto k ní později cítil odpor a nikdy nedovolil její opětovné vydání – navzdory oceněním a kladným kritikám, kterých se sbírce dostalo. F. X. Šalda po přečtení sbírky napsal, že Zahradníčkem vstoupil do české poesie Někdo, a Josef Florian Zahradníčkovi napsal v dopise, že co do hodnoty celku a jednotlivostí patří to mezi nejlepší věci, jaké u nás kdy vyšly.[5] V této době se zároveň začal zabývat překladem. Soustředil se přitom na autory, jako byli Thomas Mann či prokletí básníci.

Vězení

V roce 1951 byl zatčen (spolu se skupinou katolických intelektuálů) a odsouzen ve vykonstruovaném procesu, bez jakýchkoli důkazů na 13 let vězení za „protistátní“ činnost (špionáž a rozvracení socialismu a komunismu). V roce 1956 mu na následky otravy muchomůrkou zelenou zemřely dvě dcery, syn a žena byli zachráněni.

Propuštění a smrt

V roce 1960 byl na základě všeobecné amnestie propuštěn, krátce po propuštění zemřel, pohřben byl v Uhřínově[6]. Příčinou smrti byla kombinace srdeční choroby, která se během pobytu ve vězení silně zhoršila, oslabení organismu krutým vězněním a chřipkového onemocnění.

Dílo

Poezie

Do povědomí čtenářů vstoupil dvěma sbírkami – Pokušení smrti a Návrat, jež mají mnoho společného. Nahmatává svou bolest, pocit vyhnanectví, skličuje jej smutek, přestože si je vědom jako katolík nemožnosti ztráty života navždy. Za občasnými výkřiky nejistoty („I má krev je zkažena prachem smrti té země/ tesklivé země mého dědictví již vlastně není. / Bázlivým úderům srdce z blouznivé dálky naslouchaje/ tmou přivřených víček bloudívám v zapomnění.) Už jde cítit blížící se rozjasnění všech sfér. Prozatím je však natěsno uzamčen v té své, osobní. Ne z důvodu sobectví a neochoty splynout se stvořeným světem, to pro takové ztělesnění pokory jakým byl, není ani možné. Jen nedokáže přemoci své hoře a smutek, soukromý boj provázený posilujícími porážkami: „Své čelo teskně nakláněje k zemi/ kde mrtví u kořenů květin spí/ zrnko za zrnkem upouštím s nadějemi/ radostný růženec svých klátících se dní“. Básník se ale nebouří, své kruté vyhnanství a trýznění přijímá, sice bez radosti, ale s pokorou „otravný rozklad slz v dutině hrdla pociťuje/ a s vykradenou tváří utopence tiše lkám.“

V Jeřábech pak přichází výbuch radostně extatického spříznění se stejně zraňovaným světem, nyní však rány ztrácejí na intenzitě vlivu na básníka: „Co je to pro nás, srdce mé že bolestí jsem rozorán?/ Já chvěji se jako lán v krajině zpěněné.“ Rozšířily se obzory, samota se proměnila ve společenství, pospolité radování: „Ne již bolest, ale opojení, které tančíc ve hvězdu se mění, budiž osten můj a křídlo mé.“ Nebo závěr básně K jaru: „K slavení já však zrozen jsem/ a vsazen ještě nehotový,/ fontána, žal i vítr v něm/ i radost budu – a ta poví.“ Původní název této sbírky zněl Výkřiky, aby tak symbolicky vyjadřoval nové a nové nadšení nad odkrýváním dosud neznámých skutečností. Časnost se obrátila v dychtění věčnosti, nezakotvenost a tápání přechází v „tvrz víry“, jejíž základy už později nic nenaruší.

„I kdybych stokrát žil na této zemi,/ vždy více pít, ó pít by chtělo se mi./ Však co jen bez konce, co vyčerpati nelze, / utišit může drsnou žízeň mou.“ Již ne výkřiky, ale souvislý nadšený křik nad vším stvořeným. Naplno uvědomovaná a žitá touha po Bohu, palčivá žízeň po jeho přítomnosti. Se „smysly dokořán“ si je jist „hlubokou rovnováhou kříže“ a ví ,“ má pravdu život před námi“. Už název této sbírky je směrodatný (Žíznivé léto), stejně jako je tomu u té další (Pozdravení slunci). Životodárné slunce, porážející svými paprsky tmu, je mu symbolem vítězství nad mocnostmi temnot. Nyní v něj už může upírat přímý pohled, není oslněn světlem, s jehož jasem se chce ztotožnit.

„Pro oči vězňů se pokorně drobíš,/ však studánkám a skřivanům dáváš se celé.“ Více než kdy jindy adoruje lásku, jež se „vším dáváním nerozdala“. Zahradníček je vírou prosycen do poslední částečky svého já a náboženské děje se promítají do každé skutečnosti jeho světa „není už ciziny hospod a ulic, že všechno je v tobě“ tj. v lásce. „Pod vším je radost“ a básník apeluje na celý svět, ať tuto vykupující a láskyplnou radost přijme do svých životů: „Snad podoben slepcům tvým nevida viděl jsem přece,/ snad blesky všech kostí se vznítily v temnotách těla,/ že jako západ a východ jsem vzdáleny od sebe spatřil/ ruce dvě probodené, a vrtkavé zástupy tvoje/ po křižovatkách, mostech a parcích, kde zpívali kosi,/ zvonivě rozproudily se vstříc náruči této, jíž uniknout nebylo možno, jak nelze/ uniknout smrti, jak nelze uniknout lásce.“

Další tři sbírky – Korouhve, Pod bičem milostným a Stará země pojí doba vzniku jejich básní – 2. světová válka. Na rozdíl od jiných spisovatelů hledající v tomto čase hrůz jistoty a hodnoty všude možně, pro Zahradníčka jako katolíka je to jasné. Bůh, Maria, čeští patroni, víra, naděje, láska. Za všechny válečné verše hovoří zřetelně úryvek z této:“ Rozumět strašno, strašno nerozumět,/ spíš jako strom vichřicí celou šumět,/ to úděl můj, to úděl můj… M0 srdce jiskra bdělá,/ jež z kovadliny srdce Tvého odletěla,/ ta rozumí, to stačí.“ A ve zvlášť vydané skladbě Svatý Václav končí slovy: „Jak vždy jsi nás ved,/ za tebou, za tebou, za tebou vpřed.“ Hovoří za národ, do jehož pokoření vtěluje Kristovu trýzeň getsemanskou. Opět nevzdoruje údělu svému ani národnímu, „nemohu, nemohu s Bolestí bez bolesti/ se rvát, vyčítat tváři, jež se krví potí…/ Nemohu, nemohu, ó Kriste, proti…“

Kromě Roušky Veroničiny píše Zahradníček dvě zcela mimořádné skladby vycházející ze stejné myšlenky a směřující k totožnému cíli. Oficiálně však vyšla jen první z nich La Saletta. Znamení moci si na své nesamizdatové vydání muselo počkat čtyřicet let. Čerstvé zkušenosti z válečného běsnění, demoralizace a bezbožnost osvobozeného národa vedou básníka k připomenutí lasalettského poselství Matky Boží. Rozhořčeně bilancuje viny lidí, kteří odbočili z cesty k Bohu, soběstačných a hluchých k utrpení ostatních a ke znamením, jímž se jim v nedávné době dostalo. „Jak dříví do lesa nosíme smrt do království smrti/ místo abychom se rozpomněli/ před travou rašící z drti/ našich Babylónů/ vždy znovu v prach se rozpadajících/ že na stromě života byli jsme roubováni.“ Každý je vinen, každý se musí snažit o to, aby Maria unesla tíhu trestajícího Synova ramene. „Aby se tak Evropa vrátila ke své první lásce/ holdujíc Beránkovi/ aby se tak můj národ vrátil/ svatý Václave/ Abychom tak na všech stranách s královstvím Božím hraničili…“

Jistota kříže je i v těchto skladbách samozřejmá, jeho ramena „vrhají svůj stín na planetu“, je to jediné pravé znamení moci, které máme.“ Jsme svědky toho, jak „po celém svém povrchu člověčenstvo strašlivě krvácí“, „jak člověka ubývá/ zatímco Bůh jen roste.“ Obranně útočné skladby naléhavě prosí i hrozí, modlí se a milují, jsou proti zlu a prázdnotě.

To, čeho se básník bál, přišlo na jeho vlast v podobě komunistické vlády v nadcházející etapě. Neústupný a nezlomený Zahradníček byl v nezákonném procesu odsouzen do vězení, kde strávil devět let. Ani ve vězení literárně nezahálel a psal své skvělé verše. Promítá se v nich touha po svobodě, ženě a dětech, po krajině a samozřejmě niterný hlad po Kristu. Později byly shrnuty do sbírek Dům Strach a Čtyři léta. Báseň Epitaf končí bilancujícími slovy, které není třeba komentovat a po nichž je zbytečné pokračovat: “Jen chybný krok a cizí stébla drtí./ Za všechno odpovídáš. Všechno k nohám tvým/ se sbíhá z nižších šířek života a smrti/ jak poledníky bílým tichem polárním.// Vy životy z života mého vypučelé./ Vy oči z očí mých, jež dohlédnete dál./ Polibek usmíření cítím na svém čele-/ Můj život byl a bude, aniž se jen zdál.“


Esejistika a překlady

Kromě básnické tvorby byl Zahradníček i recenzentem a autorem článků zabývajících se povětšinou poezií a uměním. Tři články či upravené přednášky a jeden proslov ke studentům vyšly knižně pod souhrnným názvem Oslice Balaamova (1940). Jan Zahradníček také hojně překládal, často z existenční nutnosti, a to z francouzštiny (R. Desnos, T. Corbiére, J. Baron, Charles du Bos či P. Claudel), z angličtiny (J. Galsworthy, G. M. Hopkins), z němčiny (Thomas Mann, R. M. Rilke, F. Hölderlin a Gertruda von le Fort) či z polštiny (C. Norwid). Otakaru Bablerovi pomáhal s úpravou jeho překladu Dantovy Božské komedie a přeložil též životopis Pia XII. od W. Otta. V r. 2008 pak vyšla kniha dopisů, jež psal manželce Marii z vězení, nazvaná podle verše z básně Pozdrav psané ve vězení, věnovaný právě manželce Mezi nás prostřena noc...

Básnické sbírky

Ostatní

Odkazy

Literatura

  • Čep J. – Zahradníček J., Korespondence I. 1931-1943, Praha : Aula, 1995, 407 s.
  • Čep J. – Zahardníček J., Korespondence II. 1943-1948, Praha : Aula, 2000, 416 s. ISBN 80-902667-8-9
  • Fučík, Bedřich, Čtrnáctero zastavení. Praha : Melantrich 1992, 358 s. ; ISBN 80-7023-109-2; str. 233-258
  • Fučík, Bedřich, Kritické příležitosti I. Praha : Melantrich 1998, 368 s. ISBN 80-7023-270-6; str. 184-186, 306-307
  • Fučík, Bedřich, Kritické příležitosti II. Praha : Triáda 2002, 400 s. ISBN 80-86138-39-9; str. 43-47
  • Fučík, Bedřich, Píseň o zemi. Praha : Melantrich 1994, 448 s. ISBN 80-7023-178-5
  • Fučík, Bedřich, Setkávání a míjení. Praha : Melantrich, 1995, 440 s- ISBN 80-7023-205-6
  • Med, Jaroslav. Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). Praha : Academia, 2010. 340 s. ISBN 978-80-200-1823-6
  • Med J., Spisovatelé ve stínu. Studie o české literatuře, Praha : Zvon, 1995, 179 s. ISBN 80-7113-129-6; s. 125-131
  • Putna, Martin C., Česká katolická literatura 1918-1945. Praha : Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-721-5391-6
  • Rotrekl, Zdeněk, Skrytá tvář české literatury, Brno : Blok, 1991, 241 s. ISBN 80-7029-052-8; s. 147-162
  • Kubíček, Tomáš - Wiendl Jan (eds.), Víra a výraz, sborník z konference "... bývalo u mne zotvíráno", Brno . Host 2005, 480 s., ISBN: 80-7194-163-1

Reference

  1. Zemřel v sanitce v katastru obce Vlčatín; viz Radovan Zejda: Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, ISBN 80-7323-077-1, str. 171
  2. podle Zejdy; Radovan Zejda: Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, ISBN 80-7323-077-1
  3. Radovan Zejda: Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, ISBN 80-7323-077-1, str. 197
  4. Radovan Zejda: Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum 2004, ISBN 80-7323-077-1, str. 16
  5. Jitka Bednářová a Mojmír Trávníček v Jan Zahradníček: Knihy básní, NLN Praha 2001, ISBN 80-7106-461-0, str. 787
  6. Jan Zahradníček in Stránky obce Uhřínov. 2. listopadu 2004
Osobní nástroje