František Koželuha

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

P. František Koželuha (23. srpna 1845, Bojkovice, České země, Rakousko - 3. ledna 1912, Vlachovice u Valašských Klobouk, Rakousko-Uhersko) byl moravský katolický kněz, amatérský archeolog,vlastenec a průkopník křesťanského socialismu. Byl po vzoru Františka Sušila nadšeným sběratelem lidových písní a české slovesnosti. Jako jeden z prvních u nás šířil myšlenky Kolpingova hnutí.

Obsah

Životopis

Pocházel z početné rolnické rodiny. Jeho otec se nejdříve živil jako zvěrokleštič (výrobce pastí na myši a další škůdce) a kvůli řemeslu musel na delší čas pracovat v Rusku, Polsku a Prusku. Když se vrátil, koupil za 8400 zlatých mlýn v Bílovicích, na kterém později začal hospodařit jako mlynář mladší syn Josef. Malý František jako nadaný student vystudoval nejprve nižší piaristické gymnázium ve Strážnici (1859 - 1863) a následně středoškolská studia dokončil v Prešburku (dnešní Bratislava). Od roku 1867 studoval bohosloví v Olomouci a na kněze byl vysvěcen tamtéž 5. července 1871.

Jako kněz působil nejprve v Rožnově pod Radhoštěm a potom v Polešovicích na Slovácku (1873 - 1883). Po dosažení aprobace na profesora katechetiky byl roku 1883 ustaven katechetou v Prostějově, kde následně strávil více než 25 let svého života a vyučoval zde na českém reálném gymnáziu náboženství a český jazyk.

Po vzoru Františka Sušila začal sbírat národopisnou slovesnost jako pořekadla, lidové písně a pověsti, které buď sám alespoň zčásti zpracoval nebo předal na dopracování Františku Bartošovi. Podporoval rozvoj vědeckého poznání a sám do něj několikrát přispěl. Především byl spolupracovníkem redakce Ottova slovníku naučného (přispíval pod značkou Kha), dále pak amatérských archeologem a nakonec i lokální politik. Roku 1881 založil spolek Velehrad a v jeho muzeu uložil četné nálezy pocházející z jeho archeologického průzkumu v okolí Velehradu. Část nálezů a materiálu později přešla do depozitáře Vlasteneckého muzea v Olomouci, jehož byl prvním čestným členem. Kromě toho uspořádal městký archiv v Prostějově a psal celou řadu odborných studií a článků s tématikou moravských náboženských, hospodářských a kulturních dějin uveřejněných postupně v periodicích Časopis Matice moravské, Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, Obzor národohospodářský, Hlas, Moravská Orlice, Našinec nebo Náš domov.

V roce 1881 organizoval ze Slovácka pouť do Říma, jako pděkování papeži Lvu XIII. za encykliku Grande munus věnovanou Slovanům.

Byl výborovým členem spolku moravských katechetů a funkcionář katolicko-politických jednot. V rámci poslední jmenované instituce se zabýval především sociálními otázkami ovlivněn tehdejšími myšlenkami Adolfa Kolpinga, s kterým udržoval styk a na jehož základě začal od osmdesátých let 19. století u nás organizovat první hnutí spolku katolických tovaryšů. Vzorem jednotlivým spolkům měl by tovaryšský spolek a hospic v Prostějově založený roku 1886. Záhy začal vydávat měsíčnik hnutí nazvaný Vzájemnost a založil Ústřední knihovnu pro vydávání náboženské a vzdělávací literatury pro tovaryše a dělníky, což byl více než ambiciózní projekt, který však měl poměrně krátkého trvání, protože brzy selhal na nedostatku finančních prostředků. Hnutí se však podařilo opět oživit po Koželuhově vystoupení na katolickém sjezdu v Brně roku 1894. Roku 1896 vydal jako metodickou pomůcku práci Spolky katolických tovaryšů, jejich historický vývoj a význam.

Roku 1909 odešel na odpočinek. Střídavě pobýval v Brně a Vlachovicích, kde působil jako výpomocný kněz. Umírá 3. ledna 1912 na faře ve Vlachovicích, odkud je převezen do Bílovic, kde jej do rodinného hrobu pohřbil olomoucký probošt Antonín Cyril Stojan.

Osobní život

Jeho starší sestra Marie se provdala za Jana Jančaříka do Bzové. Jejich děti po smrti obou rodičů v r. 1891 ošiřeli a až do jejich dospělosti se proto o ně starali jejich strýcové Josef a P. František. Synovec Jaroslav Jančařík se později rozhodl vydat na kněžskou dráhu a pod řeholním jménem P. Irenej pak působil jako převor kláštera Milosrdných bratří v Praze.

Zajímavosti

Město Prostějov si doposud váží památky tohoto kněze. Jeho jméno ve městě nese někdejší Trišetova ulice od roku 1939 nazvaná jako Koželuhova.
Dobře se znal s pozdějším olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem, který pocházel z nedaleké Březnice z podobných poměrů a jenž byl jeho spolužákem na gymnáziu ve Strážnici i v semináři v Olomouci.

Dílo

Monografie

  • Jan Filipec (Vítěz), biskup Velko – Varadinský a správce biskupství Olomouckého (1884)
  • Paměti o školách prostějovských (1889)
  • Jan Alois Hanke z Hankensteina (1894)
  • Paměti o věcech náboženských I. a II. (uspořádal Jiří Laurenčík, 2004)

Sbírky slovesné

  • Kytice z národních písní moravských Slováků (1874)

Popularizační knihy

  • František Palacký – upomínka na jeho cestu ve východní Moravě (1873)
  • První slovanská pouť do Říma a její význam (1881)

Externí odkazy

Osobní nástroje