Francouzská revoluce
Z Katopedia
Francouzská revoluce (svými ctiteli uváděná s přívlastkem Velká) představuje období prudkých společenských změn ve Francii, které začíná svoláním (květen 1789) či jednáním (červen 1789) generálních stavů a končí nástupem Napoleona k moci (1799). Byla prvním novověkým státním převratem v Evropě, kdy občané třetího stavu rozhodli o budoucnosti své země a vzali moc do vlastních rukou.
Přes všechny pozitivní myšlenky a cíle byla nová republika daleko horším zřízením než monarchie a velice záhy se proměnila v mimořádně krvavou diktaturu: revoluční Francie představuje jeden z nejbestiálnějších a nejkrvavějších režimů v historii lidstva, mezi jehož běžné metody patřilo vyvražďování oponentů i s celými jejich rodinami, které v některých oblastech dosáhlo takových rozměrů, že je lze s klidným svědomím označit za první moderní genocidu.
Vychvalovaná Deklarace práv člověka a občana byla jen pouhou záminkou k tomu, aby mohlo být zničené veškeré státní i církevní zřízení a společenské koncepce.
Obsah |
Původ revoluce
Původ francouzské revoluce můžeme vidět, jak v nutnosti společenských změn, které přinesl novověk. Jednalo se především o změnu společnosti z feudálního na třídní stav, kdy postupně společnost volala po tom, aby se vlády nad zemí ujímali lidé a nikoliv jen figurky se šlechtickým titulem. Samotné ovzduší v Evropě před francouzskou revoluci však určovala i filosofie a především osvícenství. Samotné osvícenství vzniklo především ve Francii (představitelé Jean Jacques Rosseau, Voltaire, ale i výrazní encyklopedisté Denis Diderot a D'Alembert. Kromě osvícenství však do smýšlení středních vrstev a odtud mezi lůzu mířily i prvky racionalismu, skepticismu, materialismu, okasionalismu, deismu, ale také především filosofií a herezí, které měli ve Francii živnou půdu - jansenismus a galikanismus. Samotné heslo revoluce rovnost, volnost, bratrství bylo samo o sobě převzato ze zednářské nauky spolu s bojem za svobodu tisku a projevu, obchodu a průmyslu a odstraněním všech tyranů - především panovníka.[1] Mimoto všechno ve stejném období došlo ke vzniku nového demokratického státu ve světě - Spojených států amerických, které v prvních letech bojovali proti Anglii o svou nezávislost. Smír byl nakonec zpečetěn právě ve francouzském Versailles a od ostatních mocností se již tenkrát nový stát v severní Americe mohl těšit plného uznání
Počátek revoluce
K samotnému zvratu došlo v roce 1789, kdy umřel představitel nejxtremnějšího liberalismu baron Holbach. Rok předtím svolal král Ludvík XVI. generální stavy, které se po regulérních volbách sešly 5. května 1789 v míčovně ve Versailles. Tyto generální stavy měli vyrovnaný počet zástupců podle jednotlivých stavu (šlechta, duchovenstvo, poddaní - tzv. třetí stav). V počátcích při jednáních docházelo k mnoha konfliktům, které vedli k tomu, že příslušníci třetího stavu mnohdy opouštěli jednání. 17. června se třetí stav prohlásil Národním shromážděním a zasedal od té chvíle odděleně. Jeho úkolem bylo vytvořit Francii ústavu a politický program třtího stavu. Následně se 9. července přejmenovala na Ústavní shromáždění (Konstituanta). V bouřlivé atmosféře letních dní nakonec přešlo běsnění z jednacích sálů do ulic. 14. července 1789 dochází ke spontánímu útoku na královskou pevnost Bastilu, která byla symbolem absolutistického režimu a s jejím pádem začíná samotná revoluce. V srpnu se již začali tvořit revoluční výbory a utvářet národní gardy. Na venkově se již začali bouřit lidé proti šlechtě a přestali ji jako nevolníci respektovat. 26. srpna 1789byla vyhlášena Deklarace práv člověka a občana. Součástí tohoto prohlášení byl jednak politický program třetího stavu, náboženská svoboda (čl. 10), ale také budoucnost politiky Francie - stát se měl nyní stát konstituční monarchií. Již na podzim revoluční Francie rozhodla o vyvlastnění církevního majetku, který byl v tu chvíli prohlášen za státní.
Francie konstituční monarchií
V únoru 1790 byly zrušeny řehole, v červenci redukováno 134 biskupství na 83 (z toho 10 arcibiskupství), což odpovídalo 83 departmentům. Bylo rozhodnuto, že volbu biskupů mají činit všichni občané departmentů bez ohledu na vyznání (faráře pak všichni příslušníci farnosti). Byla tím zcela zničena úcta ke kněžské autoritě a poslání. Proticírkevní zákony byla brzy završeny tzv. civilní konstitucí kléru. Přitom se začalo postupně pracovat na ústavě. Finanční rezervy státu, kterým částečně pomohlo vyvlastnění církevního majetku, byly na dně a hrozilo, že země nebude schopna se bránit útokům dalších mocností. Z důvodů nedostatku mužstva a posílení rodin se rozhodlo Ústavodárné shromáždění k fanatickému kroku - zruššilo mnišské řády a zahájilo veřejné rozprodávání církevního majetku. K odstranění dalších výhod a fungování církevních organizaci přispěla Občanská ústava duchovensta (z 12. června 1790, též známá jako civilní konstituce kléru). Část kněží se odmítla těmto nařízením podřídit a ve Vendée přerostl tento odpor v otevřené povstání royalistů. Přibližně 100 000 kněží složilo přísahu republice (1/3 ducbovenstva ve Francii), ale poté, co ji papež roku 1791 prohlásil za nedovolenou, ji odvolali.
Smrt krále
Francie republikou
Roberspierova diktatura
Související články
Literatura
Reference
- ↑ Jaroslav KADLEC, Církevní dějiny II.,Olomouc:Vydavatelství Univerzity Palackého 1993, s.412 n.
