Druhý vatikánský koncil

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Druhý vatikánský koncil byl ekumenický pastorační koncil, který zasedal v letech 1962-1965. Svolán a otevřen Janem XXIII. a dokončen pod vedením Pavla VI., zasedal v letech 1962-1965. Jen prvního zasedání se zúčastnilo bezmála 2650 biskupů celého světa.

Cílem koncilu bylo reagovat na potřeby doby. Explicitně nedefinoval žádnou novou nauku či dogmata. Mezi nejvýraznější teologická vyjádření koncilu patří potvrzení svátostné povahy biskupského svěcení. Řada jeho dokumentů je formulována velice volně a nejasně, nebo je v rozporu s učením předchozích koncilů a papežů, což je kritiky koncilu označovánu za jednu z hlavních příčin současné církevní krize.

Koncil měl výrazný vliv na změny v liturgii v katolické církvi, které tímto koncilem započaly (přičemž se ovšem výrazně odchýlily z mantinelů, které koncil načrtl), a na výrazný posun ve způsobu, jak se katolická církev sama chápe (viz Ekleziologie).

Obsah

Příčiny a souvislosti

Otevírací zasedání 2. vatikánského koncilu

V padesátých letech 20. století se římskokatolické a biblické učení začalo odchylovat od neo-scholasticismu a biblického literalismu, tedy lpění na starých dogmatech a doslovném znění textu bible. Tyto konzervativní přístupy byly původně vyprovokovány modernismem a v církvi se prosazovaly od Prvního vatikánského koncilu až do začátku 20. století. Nový liberalismus pocházel od teologů jako byli Yves Congar, Karl Rahner a John Courtney Murray, kteří směřovali k propojení moderních lidských prožitků s křesťanským dogmatem a dalších, např. Josepha Ratzingera (pozdějšího papeže Benedikta XVI.) a Henriho de Lubac, kteří se zase snažili o obrodu prostřednictvím lepšího pochopení Písma (posvátných textů) a raných křesťanských církevních otců.

Ve stejné době biskupové ve světě čelili velkým výzvám zapříčiněným politickými, sociálními, ekonomickými a technickými změnami, jako např. úbytku věřících, odmítání víry v důsledku materialistických filosofii, atd. Někteří z nich viděli odpovědi na tyto výzvy ve změnách struktury zvyklostí církve. Mezi nejlépe organizované patřila skupina nizozemských a německých biskupů známá jako Rýnští biskupové.

První vatikánský koncil, který se konal téměř před stoletím, byl přerušen v důsledku Prusko-francouzské války. Následkem toho byla dokončena jen rozprava o roli papeže, avšak zkoumání pastoračních a dogmatických otázek týkajících se celé církve se dokončit nepodařilo. V roce 1958 byl papežem zvolen Jan XXIII. Ten, ačkoliv byl v pokročilém věku a špatném zdravotním stavu a byl tedy vnímám spíše jako papež na přechodnou dobu, necelé tři měsíce po svém zvolení oznámil úmysl svolat další koncil. Během příštích tří let v mnoha dalších prohlášeních své záměry dále konkretizoval, až byl v roce 1962 koncil skutečně zahájen. Jedna z nejznámějších příhod tradovaná ve spojení s jeho úsilím je jeho odpověď na otázku, k čemu bude další koncil dobrý, kdy okázale otevřel okno a řekl: „chci nechat otevřená okna církve, abychom viděli na lidi venku a oni se zase mohli dívat dovnitř“.

Jan XXIII. vyzval také další křesťanská společenství, aby na koncil vyslala pozorovatele, na což přistoupily protestanté i pravoslavné církve, i když ruská pravoslavná církev původně pozvání odmítla a přijala je až po uzavření tajné dohody mezi Svatým stolcem a SSSR, že se koncil nebude zabývat komunismem. Tato dohoda je považována za jednu z velkých skvrn koncilu.[1]

Pokoncilní vývoj a duchovní krize

Koncil ačkoli byl pastorační, ovlivnil katolickou církev na mnoho let po stránce doktríny, praxe, pastorace i přístupu k jiným náboženstvím[2]. Zásadně přispěl k tomu, že došlo ke globální liturgické reformě v latinské církvi a obrátil celkový kurs zahraniční politiky s úsilím o celosvětový mír a nový ekumenismus, což se v různých zemích interpretovalo různě[3]

Nejhůře se však projevil pokoncilní liberalismus ve svobodné západní Evropě. Holandsko, které bylo do té doby státem s živou katolickou vírou, se samo jednak stalo misijním územím, ale díky přínosu některých teologů (Edward Schilebeeckx, Yves Congar, ...) došlo k velmi silnému pnutí biskupů a laiků, kteří odmítali poslušnost poslednímu koncilu, který buď ve svých prohlášeních citovali jen velmi vyjímečně nebo vůbec, a papeži Pavlu VI.. Za toto téměř dokonané drastické schizma nejpodstatněji mohl tzv. holandský katechismus, který rozmělňoval velké množství pravd víry, mši prezentoval pouze jako hostinu a přepodstatnění jen jako zbožnou pohádku, vykoupení lidstva nechápal jako součást Kristovy vykupitelské oběti, nesprávně pojímal kněžství apod.[4] Vrcholem všeho pak bylo masivní odmítnutí papežovy encykliky Humanae vitae[5] a svévolné zavedení podávání svatého přijímání na ruku.

Marxistický a liberální duch v seminářích, farnostech a jednotlivých svatyních vedl především v německých a francouzsky mluvící oblastech k tomu, že začaly postupně vznikat skupinky odporu zaměřené především na kritiku liturgické reformy. Prvním organizovaným odporem mezi laiky byla tehdy nově založená mezinárodní organizace Una Voce, která byla tvořena již tehdy poměrně silnými osobnostmi z církve i sekulárního prostředí (Borghild Krane, Dietrich von Hildebrand). Roku 1970 pak vzniká na popud emeritního arcibiskupa tullského Mons. Marcela Lefebvra Kněžské bratrstvo svatého Pia X., které zcela jasně odmítlo liturgickou reformu reprezentovanou Římským misálem Pavla VI. vydaným v témže roce a spolu s ním i sporné učení koncilu o náboženské svobodě a "zrnkách pravdy ostatních náboženství, která vybízejí ke katolické jednotě". V počátcích se toto bratrstvo a jeho kněžské semináře těšili podpory několika biskupů ve Švýcarsku. Po roce 1975 však došlo k pronikavému obratu a Mons. Lefebvre se spolu se svými spolubratry v kněžské službě a chovanci ocitnul ve stavu nevyhlášeného schizmatu. Exkomunikaci latae sententiae nad nimi byla potvrzena až za pontifikátu Jana Pavla II. roku 1988 za akt nedovolených biskupských svěcení čtyř kněží bratrstva. Za jeho nástupce Benedikta XVI. však byla roku 2009 z těchto čtyř svěcenů šnata s nadějí, že v nadcházejících rozhovorech dojde k doktrinálnímu smíru mezi římskou církví a bratrstvem a plné jednotě.[6]

V českém prostředí koncil zasáhl především liturgickou reformou. Ostatní reformy a "obnovy" se projevily naplno až po roce 1989. Někteří však jako představitelé hlavního proudu skryté církve se však snažili o to, aby se podařilo koncilní závěry uplatnit alespoň v častečně ve skrytosti (skupina kolem O. Mádra, J. Zvěřiny a časopisu Teologické texty). Někteří se však snažili předběhnout dobu a vymýšleli si již vlastní a mnohdy i v některých aspektech zcestnou teologii (brněnská Koinotés a Felix Maria Davídek).

Současné intepretace a přínos koncilu

Současnost staví koncil ve světle tradice, což je diskutabilní vzhledem k tomu, že některé jeho dokumenty jsou ve světle Magisteria v naprostém rozporu s předchozími koncily (například ekumenismus, liturgický jazyk, přístup katolické církve k nekřesťanským náboženstvím ...). Papež Benedikt XVI. se již od počátku svého pontifikátu v roce 2005 snaží o to, aby byl II. vatikánský koncil postaven do tradičního učení katolické církve na základě vztahu hermeneutiky kontinuity, která se má postavit na odpor hermeneutice diskontinuity, která se v minulosti projevovala především různými pochybnými výklady a pastoračními úmysly některých církevních sdružení (Teologie osvobození, interpretace "duchem koncilu"). Samotná koncilní revize na počátku 21. století se má odvíjet především od nového uplatnění liturgické reformy, která je naprosto podstatným článkem, bez kterého není možné pokračovat v jakýchkoliv reformách.[7]

Stále se však vyskytují někteří teologové a oponenti, kteří neustále hájí a vyvyšují koncilní dění (Pesch, Skalický). Jiní jako např. prof. Giuseppe Alberig jsou toho názoru, že je nutné více si uvědomovat ducha koncilu než se jen paušalizovat na jeho výsledné dokumenty.[8] Proti duchu koncilu se však opakovaně včetně současného papeže vyjádřili již i jiní a někdy až do extrémů.[9]

Koncilní dokumenty

Koncil vydal 16 dokumentů:

Konstituce

Název Wiki Jedná o Vydána
Sacrosanctum Concilium Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii 4.12.1963
Lumen gentium Lumen gentium věroučná konstituce o církvi 21.11.1964
Dei Verbum Dei Verbum věroučná o Božím zjevení 18.11.1965
Gaudium et spes Gaudium et spes pastorální o církvi v dnešním světě 7.12.1965

Dekrety

Název Jedná o Vydán
Ad gentes o misijní činnosti církve 7.12.1965
Presbyterorum ordinis o službě a životě kněží 7.12.1965
Apostolicam actuositatem o apoštolátu laiků 18.11.1965
Optatam totius o výchově ke kněžství 28.10.1965
Perfectae caritatis o obnově řeholního života 28.10.1965
Christus Dominus o pastýřské službě biskupů v církvi 28.10.1965
Unitatis redintegratio o ekumenismu 21.11.1964
Orientalium ecclesiarum o katolických východních církvích 21.11.1964
Inter mirifica o hromadných sdělovacích prostředcích 4.12.1963

Deklarace

Název Jedná o Vydána
Gravissimum educationis o křesťanské výchově 28.10.1965
Nostra aetate o vztahu církve k nekřesťanským náboženstvím 28.10.1965
Dignitatis humanae o náboženské svobodě 7.12.1965

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Nahrávky

Literatura

  • Dokumenty II. vatikánského koncilu. Mádr, O. [tr.], Praha: Zvon 1995. ISBN 80-7113-089-3.
  • BALÍK, HANUŠ: Letnice dvacátého století - Druhý vatikánský koncil a české země, I. vydání, Brno:CDK, 2012, 280 s., ISBN 978-80-7325-268-7.
  • MORIN D: Učení II. vatikánského koncilu, Praha : Paulínky 1999, ISBN 80-86025-17-9.
  • MALÝ Radomír: Církevní dějiny, Olomouc, Matice Cyrilometodějská 2002, s. 270-276.
  • PESCH Otto Hermann: Druhý vatikánský koncil 1962-1965: Příprava, průběh a odkaz, Praha: Vyšehrad 1996, 440 s., ISBN 80-7021-194-6.
  • POJAVNIK Ivan: Mysterium koncilu, I. vydání, Olomouc: Matice Cyrilometodějská 1998, 440 s.
  • SKALICKÝ Karel: Ekumenismus na Druhém vatikánském koncilu, Karmelitánské nakladatelství, 1997, 133 s., ISBN: 80-71921-64-5
  • WILTGEN S.W.D.: P. Ralph M.: Rýn se vlévá do Tibery. Frýdek-Místek, http://michaelsa.cz/knihy.html#text15 : Michael S.A., 2007. 330 s.

Poznámky a reference

  1. http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15257
  2. Především konstituce Dignitatis humanae a deklarace Nostra Aetate
  3. Nejpodstatnější účelná interpretace se vedla především v zemích socialistického východního bloku, kde se vše interpretovalo především se zaměřením na mír a bratrskou spolupráci, aby se zdůraznilo, že církvi jde vlastně o totéž jako jde komunistům, což bylo samozřejmě zcestné.
  4. Špatný strom nemůže nést dobré ovoce - Holandský katechismus s jeho důsledky, Lumen de Lumine.
  5. Pokoncilní církevní krize, Lumen de Lumine.
  6. Zrušení exkomunikace biskupů Bratrstva sv. Pia X., radiovaticana.cz, 24. ledna 2009 [cit. 9.9.13].
  7. Piacenza: Koncil je nutno znovu objevit, s pokorou a bez exaltace - Rádio Vaticana, 24. září 2012, Kard. Koch: Stará liturgie má inspirovat a vyvolat nové liturgické hnutí - Radio Vaticana 17.5. 2011
  8. Výzkumný projekt představí nové dějiny II. vatikánského koncilu na základě dokumentů - Radio Vaticana 2.10. 2012
  9. Prof. Robert Spaemann: O zemdlené pokoncilní církvi; Milan Glaser: O "duchu koncilu"
Informace o článku.

Článek či jeho část byla převzata z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa.
Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unportedcreativecommons.org.

Osobní nástroje