Bitva u Lepanta

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Bitva u Lepanta
KonfliktVálky křesťanů s Turky
Trvání7. říjen, 1571
MístoPobřežní vody u Lepanta
Jónské moře
VýsledekDrtivé vítězství Svaté Ligy
Soupeři
Svatá ligaOsmanská říše
Velitelé
Juan de Austria
Gianandrea Doria
Agostino Barbarigo
Ali Paša
Paša Scirocco
Uluç Ali Reis
Síly
6 galeas
206 galér
189 galér
86 galeot
64 fust
Ztráty
16 lodí potopeno
1 loď zajata
60 lodí potopeno
137 galér zajato

Bitva u Lepanta, k níž došlo 7. října 1571 u ostrova Naupaktos (Lepanto), představuje největší námořní bitvu osmansko-benátské války a jednu z největších a nejvýznamnějších bitev mezi křesťanským a islámským světem. Spojené síly Svaté ligy v ní rozdrtily hlavní flotilu osmanské říše a ukončily obavy křesťanského světa z brzkého tureckého útoku na Apeninský poloostrov a další části Středomoří.

Bitva z dlouhodobého hlediska vážně podlomila osmanskou námořní moc, byť osmanská říše dokázala v dalších letech své námořnictvo znovu vystavět a dosáhnout i dalších zisků ve Středomoří, když využila faktického rozpadu Svaté ligy a donutila Benátky k míru, v němž uznaly ztrátu Kypru. Osmanské loďstvo však ztratilo punc neporazitelnosti a jeho rychlé znovuvybudování mělo negativní vliv na kvalitu jeho osádek.

Bitva u Lepanta byla poslední velkou námořní bitvou, v níž hrály hlavní roli vesly poháněné lodě. Prokázal se v ní rostoucí význam dělostřelectva v námořním boji, neboť právě výrazná převaha v počtu i kvalitě děl umožnila křesťanské straně eliminovat početní převahu nepřítele.

Vítězství u Lepanta bylo křesťany považováno za zázrak. Jelikož byl připisován přímluvě Panny Marie vyprošené modlitbami růžence, papež Pius V. na památku tohoto vítězství ustanovil svátek Panny Marie Růžencové, který se slaví dodnes.

Obsah

Mezinárodní situace

Selim II., který se stal sultánem po smrti svého otce Sulejmana I. Nádherného (1566), se soustředil především na stabilizaci prostorů dobytých otcem a jejich trvalé začlenění do své říše. Aby získal potřebný klid k této práci, uzavřel řadu mírových smluv: s Maxmiliánem II., Persií, Polskem, Francií a Benátskou republikou. Zcela se ale dobyvačných tažení nevzdal: s pomocí islámských korzárů a pirátů terorizoval Středomoří, z velké části ochromil křesťanský obchod a zabíral území slabších křesťanských států.

Rozpínavost Osmanské říše a obrovské finanční a obchodní ztráty v důsledku útoků na námořní obchod vedly k rozličným pokusům o vytvoření velké protiturecké koalice, které však pravidelně troskotaly na sporech a animozitách mezi jednotlivými státy a panovníky. V roce 1570 však osmanská říše zaútočila na benátské kolonie na Kypru. Přímý útok na jeden z nejmocnějších italských států a obava, že se jedná o první krok k velké invazi do křesťanského Středomoří, umožnily papeži Piu V. dojednat vznik Svaté ligy, aliance Španělska, papežského státu a Benátek, k níž se připojilo i několik dalších menších států a rytířských řádů. Ostatní velmoci zůstaly stranou: v Aglii a Nizozemí se šířila reformace, Portugalsko bylo vázáno v řadě vlastních válek s muslimy a Francie osmanskou říši tajně podporovala, protože boje s ní vyčerpávaly síly Habsburků. V čele spojených vojsk Svaté ligy stanul don Juan de Austria, nelegitimní bratr španělského krále.

Úkolem Svaté ligy bylo zastavit rozpínavost osmanské říše ve Středomoří. Jejím prvním krokem měla být pomoc Famagostě, která pod vedením Marca Antonia Bragadina vzdorovala tureckému obležení jako poslední z benátských kolonií na Kypru. Avšak Famagosta, které docházela munice, kapitulovala po jedenáctiměsíčním boji výměnou za příslib volného odchodu pro obránce. Příslib ovšem nebyl splněn - Lala Kara Mustafa Paša, který v bojích o Famagostu přišel o syna, nechal zajatce uvěznit nebo povraždit. Obzvláště krutý osud čekal samého Bragadina, který byl zaživa stáhnut z kůže a poté rozčtvrcen.

Poměr sil

Loďstvo Svaté ligy, které měl k dispozici don Juan de Austria, představovalo největší křesťanskou námořní sílu, jaká se do té doby shromáždila. Benátky pro ni poskytly 109 galér a 6 galeas, Španělsko 80 galér (malý příspěvek v galérách vyvážilo 10 tisíc španělských pěšáků a 7000 německých a chorvatských žoldnéřů placených španělskými penězi), toskánský Řád sv. Štěpána 12 galér, po třech galérách přispěli maltézští rytíři, Janov a savojský vévoda. K flotile se přidalo i větší množství „soukromých lodí“. Celkem křesťanská strana disponovala asi 13 tisíci námořníky a 28 tisíci vojáky + neurčitým množstvím námořníků a vojáků ve službách „soukromníků“. Velkou část benátských veslařů navíc tvořili svobodní občané, kteří mohli nosit zbraň a v boji o loď představovali zásadní přínos, narozdíl od převážně křesťanských otroků na tureckých galérách.

Turecká hlavní flotila disponovala silami, které co do počtu lodí i lidí protější stranu převyšovaly. Zahrnovala zhruba 189 galér a 86 galeot a desítky menších lodí. Její živou bojovou sílu lze odhadnout na asi 13 tisíc námořníků a 34 tisíc vojáků. I osmanská flotila byla ovšem posílena četnými „soukromými loděmi“ a muži na jejich palubách, kteří doufali, že se přiživí na jejím vítězství. Provázela ji pověst nejlepšího námořnictva Středomoří, které za posledních 100 let nezažilo větší porážku.

Jestliže srovnání počtu lodí a živé bojové síly ukazovalo na převahu osmanské strany, další ukazatele již většinou hrály ve prospěch křesťanů. Ti měli především drtivou převahu v dělostřelectvu. Měli podstatně více děl, ve větších rážích a výrazně vyšší kvalitě. Benátské galeasy, které byly mezikrokem mezi galérou a moderní velkou plachetní válečnou lodí, disponovaly každá zhruba třiceti děly,[1] což představovalo na tehdejší dobu neuvěřitelnou palebnou sílu, neboť na galéry se díky prostoru zabranému veslaři vešlo jen několik malých děl napevno umístěných na přídi. Křesťané rovněž masově používali řadu vylepšení, především kartáčové střely, které likvidovaly živou sílu protivníka mnohem efektivněji, než běžné dělové koule, a umístění děl na čepech, což umožňovalo rychlejší a přesnější míření, než tradiční umístění děl napevno, které vyžadovalo zaměřování celou lodí.

Nehezky pro Turky vypadalo i srovnání osobních zbraních vojáků. Proti střelcům z kompozitních luků, doposavad zajišťujícím turecké straně převahu v námořních bitvách, stanuli především španělští arkebuzníci. Vhodně natažené plachty a sítě na křesťanských lodích značně omezovaly účinek turecké palby, navíc turecké šípy již měly problémy prorazit kvalitní španělskou zbroj. Ve výsledku měli tedy i na této úrovni převahu křesťané, kteří sice stříleli pomaleji, nicméně s mnohem efektivnějším výsledkem.

Španělská pěchota jasně převyšovala osmanské pěšáky i v boji muže proti muži. Naproti tomu určitou kvalitativní výhodu měli Turci v kvalitě osádek svých lodí, což se projevilo zejména v manévrovací bitvě na pravém křídle křesťanské formace, kde Uluç Ali tvrdě zatápěl admirálu Doriovi.

Přesuny před bitvou

Síly Svaté ligy se shromažďovaly v Neapolském království, které tehdy přináleželo k španělské koruně. V půli října její flotila obdržela bojovou zástavu požehnanou papežem a poté se přesunula na Sicílii. Po odjezdu z Messiny ji dostihly zprávy o kapitulaci Famagosty a brutálním zavraždění Bragadina. Po váhání a sporech, kam teď nyní zaměřit své síly, se přesunula do Kefalonie, kde nějakou dobu setrvávala.

6. října vplula do zálivu Patras, kde se o den později setkala s tureckým loďstvem pod vedením Aliho Paši. Po vzájemném zpozorování obě strany zvolily boj. Turecká strana měla jasný pokyn od sultána zničit křesťanskou flotilu a navíce se nacházela ve výhodnějším postavení: s větrem v zádech a již napůl rozvinuta. Don Juan de Austria byl zase odhodlán svést rozhodující bitvu co nejrychleji, než se mu jeho flotila rozpadne v důsledku třenic mezi jednotlivými spojenci, a proto přijal boj, ač mu byl vítr nepříznivý a na bojiště vplouval úzkým průlivem, což zásadně komplikovalo rozvíjení jeho loďstva do bojové linie.

Bitva

Plány a rozmístění

Rozmístění sil na počátku bitvy

Obě strany se začaly rozvíjet do klasických bitevních linií táhnoucích se od severu k jihu, se zálohami soustředěnými za jejich středem. Křesťané chtěli umístit galeasy před svou bitevní linii, aby narušili nepřátelskou formaci a dělostřelbou zničili co nejvíce nepřátelských lodí, což se jim ovšem díky nevýhodné výchozí pozici povedlo jen ve středu a na levém křídle. Turci naproti tomu naplánovali manévrovací bitvu dle běžného schématu taranuj a potop nebo zahákuj a dobyj, dělostřelectvo v jejich plánech nemělo velký význam.

Křesťanské levé (severní) křídlo bylo ohraničené pobřežím a skládalo se z 53 převážně benátských galér admirála Barbariga, před nimiž pluly 2 galeasy. Proti němu stálo pravé křídlo Turků paši Scirocca složené z 57 galér a 2 galeot.

Střed křesťanské sestavy tvořilo 62 galér, kterým velel osobně Juan de Austria. V této části se nacházely i další velké galéry s řadou předních křesťanských velitelů. Před touto sestavou se nacházely rovněž 2 galeasy. Na protější straně stálo 61 galér a 32 galeot pod osobním velením Aliho Paši.

Na křesťanském pravém křídle se 53 galérám a 2 galeasám admirála Dorii nepodařilo včas rozvinou do plánované sestavy. Vlivem náskoku Turků, nepříznivého větru a nevýhodné Doriovy výchozí pozice (vplouval na bojiště jako poslední, ač měl zaujmout místo na vzdálenějším křídle formace) došlo k tomu, že galeasy zůstaly za galérami a navíc celé křídlo zůstalo pozadu, čehož turecká protistrana představovaná 63 galérami a 30 galeotami Uluça Aliho využila k pokusu o obchvácení celé křesťanské sestavy. Ta byla navíc oslabena i tím, že ve snaze dostat se do pozice co nejrychleji hodně vyčerpala své veslaře už před bitvou.

Zálohy se nacházely většinou za středem obou formací. Na křesťanské straně šlo o 38 galér admirála de Bazána (30 za středem a po 4 za každým z křídel), na turecké o 8 galér, 22 galeot a desítky malých lodí, které se rozmístily za středem formace. Několik menších lodí plnilo průzkumné úkoly před bitevními liniemi.

Průběh bitvy

Když se obě loďstva rozjela proti sobě, došlo k nečekané změně větru, který do té doby vál do tureckých zad. Nyní ale nejprve utichl a pak začal dokonce vát proti Turkům, což znamenalo, že turečtí veslaři budou v okamžiku střetu víc unaveni a že jejich galéry stráví více času v dostřelu galeas. Turci navíc poslali část svých lodí přímo na galeasy v domění, že jde jen o slabě vyzbrojené kupecké lodě, takže křesťanští dělostřelci poslali ještě před střetem hlavních loďstev ke dnu desítky galér.

Ve středu bojiště se hlavní síly srazily víceméně čelně a vypukl tam tvrdý boj, v němž hrálo hlavní roli hákování následované bojem muže proti muži. Na severním křídle se ale část tureckých lodí střetu vyhnula a pokusila se obchvátit křídlo křesťanů riskantním prosmýknutím se podél pobřeží, což se jim však nepovedlo. Na jižném křídle, kde bylo nejvíce volného prostoru, se z hlediska křesťanů tragicky projevilo výše zmíněné nedostatečné rozvinutí jejich sestavy. Admirál Doria, který jako jediný z křesťanských velitelů neměl příležitost těžit před hlavní srážkou z příspěvku děl galeas a celkově se pro své opoždění a vyčerpání veslařů nacházel ve velmi nevýhodném postavení, se ve snaze čelit obkličovacímu manévru Ulucha Aliho obrátil i s celou divizí k jihu, čímž ovšem ztratil kontakt se středem křesťanské formace. Do otevřeného prostoru mezi středem a pravým křídlem křesťanů rychle vtrhla část Uluchových lodí, které zaútočily na střed křesťanské formace z boku a způsobily mu velké ztráty. To si vynutilo okamžité nasazení křesťanských záloh. Výkon Doriova křídla byl posléze tvrdě kritizován, především bezprostředně po bitvě, kdy byly emoce nejvypjatější, Doria však byl spíše obětí vysoce nepříznivých okolností, než viníkem.

Zatímco na jihu turecké síly získávaly převahu, na zbytku bojiště vítězili křesťané. Na severu Benátčané navzdory smrtelnému zranění admirála Barbariga a těžkým ztrátám udrželi svoji linii a odrazili pokus nepřítele o obklíčení. Po návratu galeas jej zatlačili k pobřeží a postupně likvidovali. Klíčový byl ovšem boj ve středu bitevního pole, kde se nakonec přímo střetly a zahákovaly velitelské lodě, kterým rychle přispěchaly na pomoc další. Na palubách dvanácti navzájem zahákovaných lodí (čtyř křesťanských a osmi tureckých) vypukl zuřivý boj muže proti muži. Dvakrát byl útok křesťanů na pašovu loď odražen, při třetím pokusu, který podpořila ještě galéra admirála de Bazána, již uspěli a Ali Paša padl, zasažen kulkou doprostřed čela.

Zmatek a zděšení vyvolané porážkou velitelské lodě a smrtí velitele definitivně zlomily odhodlání a naděje turecké strany. Janičáři na palubách již zahákovaných lodí neměli kam utéct a tak pokračovali v boji, dosud nezahákované lodě ale začaly hledat cestu k úniku. To ale nebylo tak jednoduché. Zatímco Uluç Ali dokázal velkou část svého křídla společně s částí lodí ze středu formace z bitvy vyvést a vrátit se s nimi do Istanbulu, severní křídlo bylo chyceno mezi křesťanskou linií a pobřežím a ústupové cesty se mu uzavřely. Jeho osud byl zpečetěn - postupně bylo zahnáno do mělčin a zničeno.

Dopady bitvy

Křesťané získali kořist v podobě 137 galér a osvobodili z tureckého otroctví na 10 tisíc souvěrců. Španělsko se navíc mohlo těšit z toho, že útoky tureckých korzárů na jeho obchod pro nejbližší roky výrazně ochably. Vítězství u Lepanta bylo křesťanskou veřejností považováno za zázrak. Jelikož byl připisován přímluvě Panny Marie vyprošené modlitbami růžence, papež Pius V. na památku tohoto vítězství ustanovil svátek Panny Marie Vítězné, který se pod jménem svátek Panny Marie Růžencové slaví dodnes.[2]

Hlavní flotila osmanské říše ztratila v bitvě nejen 3/4 své síly, ale především pověst neporazitelného loďstva a spousty kvalitních mužů. Říše dokázala rychle vybudovat nové lodě, lepší než ty předchozí,[3] nicméně v důsledku obrvoských lidských ztrát došlo k signifikantnímu dlouhodobého propadu kvality osmanského námořnictva, neboť zkušené námořníky a vojáky zvyklé na námořní boj nebylo možné vycvičit tak rychle, jako byly postaveny lodě. V bitvě byla též prakticky vyhlazena celá generace jedné z elit osmanského válečnictví - lučištníků užívajících kompozitní luky. Přestože jejich sláva se díky rozvoji palných zbraní chýlila ke konci, stále ještě představovali obrovský přínos a jejich ztráty byly pro tureckou stranu těžkou ranou, tím spíše, že je nebylo možné nahradit.[4][5]

Nejednotnost křesťanů a jejich neochota vynaložit dostatečné prostředky jim zabránily využít svého obrovského vítězství, takže bitva u Lepanta neznamenala ještě definitivní konec osmanské rozpínavosti. V roce 1573 byly Benátky donuceny uzavřít mír, vzdát se Kypru a zaplatit válečnou náhradu ve výši 300 000 dukátů.[6] Velkovezír Mehmed Sokullu při diskusi s benátským velvyslancem přirovnal ztráty křesťanů (Kypr) k uťaté paži, která už nikdy nenaroste, zatímco ztráty Turků (hlavní flotilu) k oholení vousu, který naroste ještě silnější. Turecký postup ve Středomoří pokračoval i nadále, i když mnohem pomaleji. V roce 1574 donutil admirál Sinan Paša Španěly opustit Tunisko a to se stalo osmanskou provincií.

Odkazy

Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Battle of Lepanto

Českojazyčné

Cizojazyčné

Literatura

  • Vladimír Hynek, Petr Klučina: Válečné lodě, díl 1. (Lodě veslové a plachetní do roku 1860) , Naše vojsko, Praha 1985

Poznámky a reference

  1. např. galeasa San Lorenzo měla 34 děl, z toho 8 třicetiliberních; HYNEK Vladimír, KLUČINA Petr : Válečné lodě, díl 1. (Lodě veslové a plachetní do roku 1860) , Naše vojsko, Praha 1985, strana 96
  2. http://tisk.cirkev.cz/z-domova/101005-pamatka-panny-marie-ruzencove/
  3. již půl roku po bitvě měla osmanská říše k dispozici 250 nových lodí, z toho 150 galér a 8 obřích galeas
  4. John Keegan: Historie válečnictví
  5. Zatímco arkebuzníky je možno vycvičit za pár týdnů a mohou být trénováni po desítkách, střelec z kompozitního luku vyžaduje měsíce výcviku a mnohem osobnější přístup. Navíc střelci z kompozitních luků byli jakousi kastou, v níž se toto umění předávalo v rámci rodiny. Chyběli tedy jak cvičitelé, tak noví adepti.
  6. Evropa a islám, 195-196
Osobní nástroje