Benedikt XV.

Z Katopedia

Papež Benedikt XV.

Benedikt XV. (před zvolením Giacomo della Chiesa; (21. listopad 1854 – 22. ledna 1922) byl papežem v letech 1914 až 1922. Před svým zvolením dlouhá léta působil jako spolupracovník kardinála Rampolly a poté jako arcibiskup boloňský (1907-1914). Pius X. jej učinil kardinálem 25. května 1914.

Obsah

1 Život
- 1.1 Pontifikát
2 Encykliky
3 Související články
4 Odkazy
- 4.1 Externí odkazy
- 4.2 Reference a poznámky

Život

Pocházel z janovské šlechtické rodiny. Roku 1875 získal doktorát práva a poté vstoupil do kněžského semináře. Na kněze byl vysvěcen 21. prosince 1878.^[1] Po dokončení studií byl blízkým spolupracovníkem kardinála Rampolly, jednoho z nejvýznamnějším diplomatů Svatého stolce.

18. prosince 1907 jej papež Pius X. jmenoval arcibiskupem boloňským a 22. prosince jej osobně vysvětil. Spolusvětiteli byli arcibiskup Balestra a kardinál Valfrè di Bonzo.^[2]

25. května 1914 byl jmenován kardinálem a brzy nato, 3. září 1914, byl v konkláve zvolen nástupcem papeže Pia X. a přijal jméno Benedikt XV.

Pontifikát

Většině jeho pontifikátu dominovala první světová válka, která se uvádí i jako jeden z možných důvodů vcelku překvapivé papežské volby, při níž získal důvěru zkušený diplomat, který se již dlouho v evropské politice pohyboval a měl k čerstvě vzniklému konfliktu definován jasný postoj a plán k jeho řešení. Důležitou úlohu hrál jistě i fakt, že z hlediska vnitrorcírkevní politiky představoval della Chiesa kompromis mezi stylem předchozích papežů, Lva XIII. a Pia X.). Papež vyhlásil v celém konfliktu neutralitu a opakovaně vyzýval k ukončení bojů a k nepoužívání některých mimořádně krutých zbraní (např. bojových plynů), což vyvolávalo rozhořčené reakce na obou stranách. Několikrát se neúspěšně pokoušel zprostředkovat mír. Jeho sedmibodový mírový plán byl sice odmítnut, neboť obě válčící strany jej považovaly za výhodnější pro svého protivníka, ale některé papežovy návrhy se opět objevily v mírové výzvě amerického prezidenta Wooodrowa Wilsona z ledna roku 1918. Po ukončení válečného konfliktu se mu podařilo stabilizovat dlouhodobě napjaté diplomatické vztahy s Francií a diplomatická jednání udržoval i s ostatními zeměmi. Roku 1915 navíc intervenoval Osmanskou říši ve prospěch pronásledovaných Arménů. Nebly však úspěšný a na Arméncích i přesto byla spáchána genocida.^[3]

Krom protiválečných snah pracoval na reorganizaci církevních struktur, aby odpovídaly moderní době. Ve své první encyklice odmítl, podobně jako Pius X., modernismus, který ovšem vymezil v mnohem užším smyslu než jeho předchůdce, a stejně tak i přistupoval k osobnostem nařčeným z modernismu mnohem shovívavěji. Roku 1917 nechal vydat Kodex kanonického práva, který představuje první souhrnnou kodifikaci hlavních zákonů a předpisů římskokatolické církve). Všemožně též podporoval misijní dílo ve Třetím světě a kladl velký důraz na výchovu kněží pocházejících z původního obyvatelstva.

Zemřel 22. ledna 1922 na zápal plic.

Encykliky

Ad beatissimi apostolorum (1. listopad 1914)
Annus iam plenus (1. prosinec 1920)
Fausto appetente Die (29. červen 1921)
Humani generis redemptionem (15. červen 1917)
In hac tanta (14. květen 1919)
In praeclara summorum (30. duben 1921)
Pacem, Dei munus pulcherrimum (23. květen 1920)
Paterno iam Diu (24. listopad 1919)
Principi apostolorum Petro (5. říjen 1920)
Quod iam Diu (1. prosinec 1918)
Sacra propediem (6. leden 1921)
Spiritus paraclitus (15. září 1920)

Související články

Papežové 20. století

Lev XIII. (1878 - 1903)	Pius X. (1903 - 1914)	Benedikt XV. (1914 - 1922)	Pius XI. (1922 - 1939)
Pius XII. (1939 - 1958)	Jan XXIII. (1958 - 1963)	Pavel VI. (1963 - 1978)	Jan Pavel I. (1978)
Jan Pavel II. (1978 - 2005)