Albert Veliký
Z Katopedia
Svatý Albert Veliký (asi 1200, Lauingen - 15. listopad 1280, Kolín nad Rýnem) je dominikán, biskup, teolog, filosof a přírodovědec, nejvýznamnější německý představitel vrcholné scholastiky a učitel sv. Tomáše Akvinského. Byl provinciálem dominikánů v Německu (1254-1257) a biskupem řezenským (1260-1262).
Církev jej ctí jako svatého, učitele Církve a patrona přírodovědců a pro neuvěřitelný rozsah jeho znalostí ho nazývá Doctor universalis.[1] Jeho památka připadá na 15. listopadu. Lze se setkat i s dalšími variantami jeho jména, nejčastější jsou Albertus Magnus[2] či Albert Kolínský.
Obsah |
Život
Narodil se kolem roku 1200 ve švábském Lauingenu. Po studiích v Bologni a Padově se stal „obětí“ blah. Jordána Saského, muže, který se svým charismatem a schopnostmi zasloužil o vznik stovek dominikánských konventů po celé Evropě a zlanařil do řádu tisíce mladých adeptů. U Alberta uspěl roku 1229. Vystudoval teologii a byl vysvěcen na kněze. Vyučuje na řadě univerzitách, pak vede jako první Němec katedru na Sorbonně, setkává se tu se svým velkým žákem sv. Tomášem Akvinským a oba spolu odcházejí do Kolína nad Rýnem, kde měl řídit generální studium dominikánů. Stává se představeným německých řádových provincií, aby pak byl papežem jmenován řezenským biskupem. Zde hrubě obutému mnichu přezdívají „Bundschuh – Opánek“. Po třech letech je na svou žádost úřadu zbaven, pobývá na papežském dvoře, stává se důvěrníkem papeže Řehoře X. a císaře Rudolfa Habsburského. V roce 1274 se účastní koncilu v Lyonu a o šest let později 15. listopadu 1280 umírá v dominikánském klášteře sv. Kříže v Kolíně nad Rýnem.
Dílo
Vytvořil dílo, které zahrnuje poznatky ze všech tehdy známých oborů, psal spisy teologické, filozofické, mravně-společenské, matematické, přírodovědecké (...). Měl v malíčku celého Aristotela, Dionýsa Areopagitu, perfektně znal sv. Augustina, ale i arabské filosofy. Díky svému až abnormálnímu záběru a vědomostem byl nazýván „Doctor universalis – doktor všech věd.“ Obdržel též přídomek „Veliký“. Léta Páně 1484 nebo 1485 jej papež Innocenc VIII. blahořečil a jeho nástupce na Petrově stolci Pius XI. ho roku 1931 svatořečil a jmenoval Učitelem církve. V roce 1941 byl pak prohlášen za patrona přírodovědců.
Nebyl to žádný suchopárný vědec zalezlý v šeru studovny, razil zásadu poznávat zkoumané na vlastní kůži. Trval na tom, že z konkrétní zkušenosti s věcmi se dá vycházet kdykoli, že je zdrojem veškerého poznání, že je víc než názor uznávané autority, což bylo v té době naprosté novum. To, o čem píše, měl osobně odpozorované. Když jako provinciál bratří kazatelů projížděl celou Evropou, hledá odpovědi na své otázky u prostých rybářů či ptáčníků a sám vše též zkoumá. On může napsat, že míza stromů je nejhořší v kořeni a že v zadečku včely se nachází průhledný váček medové chuti, protože to sám ochutnal. Rozlišuje mezi trny a ostny, mezi pavouky lovící do sítí a lovci skokany. Do přírodovědeckého argumentování nevpouštěl teologické argumenty.
Krásně hovoří o Nejsvětější Panně, nazývá ji Pokladem, Strážkyní pokladu, Rozdavatelkou milostí Božích. Říká, že Maria stojí se svou důstojností Božího mateřství hned za velebností Boží a jen v jednom případě by se mohla s Bohem dokonaleji spojit než tímto mateřstvím – tak, že by se Bohem sama stala. Titul „Královna“ pro něj znamená mnohem víc než „Císařovna.“ Ten totiž značí přísnost a strohost, kdežto „Královna“, to je dobrota a starostlivost o druhé.
Atributy
Bývá zobrazován v dominikánském rouchu, popřípadě s berlou a mitrou nebo jako biskup v pontifikáliích. V obou případech je dalším atributem i kniha, někde i psací náčiní.
Odkazy
Externí odkazy
O Albertu Velikém
- Benedikt XVI.: Sv. Albert Veliký
- Sv. Albert Veliký (Světci k nám hovoří...)
- St. Albertus Magnus (Catholic Encyclopedia 1913; angl.)
Dílo
- Magni e-corpus (lat.)
Literatura
- Ekert, František: Církev vítězná IV., Praha: Rohlíček a Sievers 1899
- Ravik Slavomir: Velká kniha světců, Regia, Praha 2002. ISBN 80-86367-24-X
- Schauer Vera – Schindler Hanns Michael: Rok se svatými. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002; ISBN 80-7192-650-7